Umělci

Informace

Seznam děl umělce Kavan Jan

(*8.3.1947 Zlín) Malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor. Studium: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (1966-72, A. Strnadel, J. Trnka, Z. Sklenář), Střední uměleckoprůmyslová škola, Praha (1962-66) nar. 8.3.1947 ve Zlíně 1962-1966 – SUPŠ Praha (p
(*8.3.1947 Zlín)
Malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor.
Studium: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (1966-72, A. Strnadel, J. Trnka, Z. Sklenář), Střední uměleckoprůmyslová škola, Praha (1962-66)

nar. 8.3.1947 ve Zlíně 1962-1966 – SUPŠ Praha (prof. Richard Pípal) 1966-1972 – VŠUP Praha (prof. Antonín Strnadel, Jiří Trnka, Zdeněk Sklenář) pedagog Výtvarné školy Václava Hollara v Praze animovaný film, volná, užitá a drobná grafika, knižní tvorba a ilustrace, kresba Samostatné výstavy (výběr) většinou se St. Kavanovou: 1977 – Praha, Galerie mladých 1979 – Opava, Památník P. Bezruče 1981 – Valašské Meziříčí, zámek 1984 – Zlín, Galerie Dílo 1985 – Opava, Památník P. Bezruče 1987 – Sokolov, zámek Praha, Artotéka Opatov 1989 – Praha, Galerie Zlatá lilie 1990 – Ostrava, Galerie Dílo Pardubice, Galerie P 1991 – Plzeň, Galerie Dílo 1992 – Allaman (Švýcarsko), Galerie P. Cretegny 1993 – Praha, Galerie Vltavín, Galerie U prstenu 1994 – Praha, Galerie Bonaventura 1995 – Praha, Galerie Křížovníků 1996 – Portland (Oregon, USA), Gallery Black fish 1997 – Hradec Králové, Klicperovo divadlo Praha, Galerie Pyramida 1998 – Pardubice, Univerzitní knihovna 1999 – Praha, Galerie Chodovská tvrz 2000 – Praha, Galerie Sidonia Kolektivní výstavy (výběr): 1981 – Sint Niklaas, Bienále exlibris 1988 – Praha, Galerie d, Současné české exlibris 1993 – Praha, Mánes, Inter-Kontakt-Grafik 1994 – Ostrava, Chagall, Současná česká grafika 2000 – Praha, Salon 2000 Ceny: 1971 – Cena za návrh desetikorunové bankovky 1974 – Čestné uznání v soutěži o nejkrásnější knihu roku 1981 – cena za exlibris v Sint Niklaas (Belgie) 1984 – Cena za exlibris v Malborku (Polsko) 1993 – Cena za exlibris na Mezinárodní soutěži k 75. výročí SSPE v Jičíně
In: http://www.hollar.cz/

Počátky Narodil jsem se, jak už to bývá, svým rodičům. Ve Zlíně. Otec, ač rodem Pražan a původem Jihočech, zde působil jako sochař-pedagog na umělecko-průmyslové škole. Další dny svého života jsem pak již prožíval v Praze na periférii, která pro mne měla mnoho půvabů a jmenovala se Holešovice. Snoubil se tam přístupný břeh Vltavy s pozůstatky vesnice a novým okolím činžáků. Zelinářské zahrady zvolna ustupovaly skladištím a ohradám, všemu pak vévodily komíny elektrárny. Bydleli jsme v předměstském rodinném domku, součásti malebného konglomerátu podobných stavení. Dvorek, zčásti zastavěný tátovým ateliérem, který se konečně mnoho nelišil od okolních kůlen, pak malá zahrádka se starým ořechem, dokonce se tu pnulo i víno. Drobné hrozny s příchutí elektrárenského popílku a bubnování ořechů do plechových střech kůlen - to je vzpomínka na podzim v Holešovicích. Odtud vím, jakou překrásnou měděnou barvu má dláždění z "kočičích hlav" a jak voní, když zjara zaprší... Léto jsem trávíval jako kluk většinou nedaleko Prahy v obci Sedlčánky. Tenkrát tam bylo čisté Labe, koupávali jsme se na naplávce u přívozu. V okolí byla slepá říční ramena (labišťata) zarostlá rákosím a plná života, louky s pravým lučním kvítím a listnaté lesy - to byl ráj romantických představ a přírodozpytných výzkumů.
Odborné školení Přestože je můj otec sochař a léta působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, do mých výtvarných pokusů naprosto nikdy nezasahoval. Zato měl velkou knihovnu plnou uměleckých publikací. A pak, návštěvy v jeho ateliéru byly jistě asi také školou....
Střední uměleckoprůmyslová
škola v Praze na Žižkově Byli zde skvělí pedagogové, zejméne odborní. Oddělení užité grafiky, pro něž jsme se rozhodl, vedl Richard Pípal. Kladl velký důraz na řemeslo, ale při tom nás učil i výtvarně myslet. Alois Vitík v nás svým svérázným způsobem pěstoval malířskou ctižádost. Pro věc zapálený František Dvořák nám pomáhal utřídit poznatky z oboru historie umění. Připočítám-li k tomu ještě první lásky - bylo to tam moc prima...
Vysoká škola
uměleckoprůmyslová v Praze Tam člověk najednou vystřízlivěl, když zjistil, že ještě vlastně nic neumí.Já jsem tu měl navíc zpočátku smůlu. Nastoupil jsem do speciálky profesora Antonína Strnadela, ale jako svého profesora jsem ho již nikdy nespatřil. Byl tehdy již velmi těžce nemocen a do školy nemohl docházet. Předtím jsem ještě absolvoval tehdy povinný přípravný ročník. Dohromady z toho byly dva promarněné roky neujasněnou koncepcí školy i mými osobními zmatky a mindráky. Navíc to vše spadalo do neklidného závěru šedesátých let.
Na škole se otevíral nový ateliér, do kterého jsme po prázdninách nastoupili. A byl to legendární Jiří Trnka, s jehož osobností přišel i řád a cílevědomá práce. Museli jsme ovšem začínat opět od začátku. Řemeslo, začínající poctivě zvládnutou kresbou, to byl pro Jiřího Trnku základ, na kterém sám postavil své vyjadřovací schopnosti. Poctivost a svědomitost byly vlastnosti příznačné i pro jeho pedagogickou práci. Měl nádherné plány. Všichni jsme se těšili, až je budeme uskutečňovat. Je darem géniů vystihnout podstatu. Jiří Trnka to uměl jak v ilustraci, tak ve filmu a uměl to i se svými studenty. Všechno to náhle skončilo o vánocích 1969. Byla to pro nás pro všechny nesmírná ztráta, jejíž hořkost cítím dodnes...

Život na škole však šel dál. Šťastnou volbou se osiřelé třídy ujal Zdeněk Sklenář, který předtím krátký čas vedl speciálku malířskou. Profesor Sklenář, osobitý malíř, úžasný kolorista, vytvářející svou fantazií noblesní svět s vlastními zákony - s Jiřím Trnkou jej pojilo nejen přátelství, ale i jakýsi tajemný původ. Jakoby se znali z dob renesance. Jejich práce nasvědčuje, že se důvěrně znali již s italskými mistry, ale i s Holanďany a samozřejmě se vyskytovali i na dvoře císaře Rudolfa II. Jiří Trnka předtím ovšem již důvěrně znal dávné Slovany a po Přemyslu Oráčovi dokonce nosil svůj knír. Zdeněk Sklenář se zase spíše přátelil s kaligrafisty na dvoře čínských mandarínů, což se také poněkud zrcadlí v jeho zjevu.

Již jako asistent Jiřího Trnky přišel na školy Jiří Anderle. Spolu s profesorem Sklenářem dotvářel blahodárnou inspirativní a činorodou atmosfétu. Ostatně i Jiří Anderle má s oběma profesory společného jmenovatele v klasickém původu svého imaginárního školení ( snad u některého z mistrů manýrismu ) i v dokonalosti řemesla. Strhával svým příkladem světově rozmáchnuté grafiky a až maniakální pracovitostí.

Sklenářova škola Protože jsem svým absolutoriem u profesora Zdeňka Sklenáře byl zařazen do klasifikace, které se již dnes běžně říká "Sklenářova škola" (legenda prozrazuje, že tohoto džina z láhve vypustil dr. František Dvořák), snad se smím pokusit o vlastní interpretaci tohoto pojmu. Tedy, vůbec nejde o žáky, kteří by nějakým způsobem uplatňovali poznatky a tvůrčí principy svého učitele ve své vlastní tvorbě. Nejde zde ale ani o sdružení s nějakým společným programem. Lze vlastně říci, že se v několika ročnících sešla skupina lidí schopných určitým způsobem vnímat inspirující atmosféru a nechat se jí kultivovat. Navíc pak působit i na sebe navzájem - a to i poté, co tato skupina opustila školní ateliér...
Grafika jako řemeslo V lidech bývá představa o uměleckém školení grafika dosti odlišná od skutečnosti. Přežívá nejčastěji představa jakési cechovní grafické dílny, kde je adept postupně zasvěcován do všech řemeslných tajů. Nebylo by ke škodě se k takovéto praxi alespoň poněkud vrátit. Systém dnešního školství někdy, připadá mi to tak, spíše pozornost mladého člověka odvádí od objektu jeho zájmu. Skutečnost je pak taková, že většinu technických postupů si musí každý získat vlastní špionáží u zkušenějších kolegů a ze skromné, dostupné literatury. Zpracování grafické desky, zejména leptem a jeho modifikacemi, to je značná alchymie. Zvládnout se dá jedině zkušeností a vlastními experimenty. Umělecká tvorba je se znalostí řemesla velmi úzce spojena. Výtvarné nápady s ním již při svém zrodu počítají a z něj vycházejí. Největší školou je hotový grafický list dobrého mistra-grafika doby minulé a dnešní.
Co mne naplňuje obdivem Lesy a louky vůbec, ale zvláště šumavské. Krásné ženy. Stará architektura. Rašící pupeny. Nevinnost dětského pohledu. Myšlenky zaznamenané v knihách. Dobré obrazy. Mraveniště. Výkony dobrých herců. Jihočeské rybníky. Moudrý člověk. Pískovcové skály. Dobré červené víno. Lidé, kteří umějí zpívat a hrát. A ještě mnoho a mnoho...
Co mne zneklidňuje až k vzteku Je toho víc, ale zvláště lidská bezohlednost a neomalenost. Lidské sobectví a krátkozrakost, s jakou se většina lidí staví k prostředí, ve kterém žije. Zacházíme někdy s krajinou krutě, stáváme se jen konzumenty. Jako bychom ji mohli po použití zahodit a koupit novou. Pro své pohodlí likvidujeme někdy přírodu jako nepřítele a nechceme připustit, že sami jsme příroda. Připadáme si jako vítězové a netušíme někdy, že naše vítězství se nápadně podobá tomu Napoleonově u Moskvy.
O co se snažím Posuďte sami...
In: http://www.gallery.cz/gallery/cz/jan-kavan.html

Zobrazit
na stránku
Zobrazeno 1 – 12 z 25 položek
Zobrazeno 1 – 12 z 25 položek