Umělci

Informace

Seznam děl umělce Vén Zoltán

"Ride, si sapis" Martialis, Epigramy Nejapné žertíky Zoltána Véna Co je k smíchu, to je podezřelé. Smích totiž může být různý. Zdravý, ale taky zlý. škodolibý i optimistický. Slušný i neslušný. Cynický, hloupý a kdoví, jaký ještě... J
"Ride, si sapis"
Martialis, Epigramy
Nejapné žertíky Zoltána Véna

Co je k smíchu, to je podezřelé. Smích totiž může být různý. Zdravý, ale taky zlý. škodolibý i optimistický. Slušný i neslušný. Cynický, hloupý a kdoví, jaký ještě... Je málo smíchu? Nebo hodně?
V podobných situacích bývá na počátku obvykle: definice. Jean Paul definoval humor jako promítnutí konečného do nekonečného. Humor je konfrontací skutečnosti proti neskutečnosti. Humor nedovede existovat sám, humor spočívá na relativitě, ve srovnávání dvou nesouvislých prvků. Maďarský výtvarný umělec Zoltán Vén je humorista, jenž ze dvou elementů, ze dvou situací, vytvoří tercium.
Otcem humoru je sám pánbůh všemohoucí, jenž stvořil ďábla, který napodobuje dílo Boží. Bůh stvořil srandovní pendant k vznešené nedostupnosti. Jeho pachtění po dušičkách budí veselost. Tento komický svatý dal vzniknout řadě postav; Thersitus jako protějšek Achillea, Sancho Panza a Don Quijote, Sam Weller a pan Pickwick atd. atd. Švejkův rodokmen je tedy velmi starý.
Člověk se začal chechtat sotva ho polidštila práce. Od té doby se směje pořád. A chce se smát. Nestačí mu legrace v životě, ačkoli si ji dokáže najít i v té nejtragičtější situaci. Dnes si navíc může smích kupovat. V divadlech, v časopisech, v knížkách, v kinech, v televizi - i v grafikách. V zemích východní Evropy se ale zvýšily nároky opravdu "tvrdě". Řadu let zde nebyla uznávána jiná odrůdu humoru než satira, a i tu si vrchnost představovala dost zkresleně. Díra, která vznikla, je nebezpečná a málokdo si ji troufá přeskočit. Chybějí obětaví mravenci, kteří lezou do louže a klidně se utopí, jen když ti za nimi přes jejich mrtvá těla přejdou.
A ve výtvarném umění? Je zarmucující, že mladí - především však v grafice - tak zatraceně vážně filozofují.

Zoltán Vén klame tělem: málokdo by jeho chlupaté tváři s neskutečně ohryzanou dýmkou v ústech hádal čtyřicet, ale on už přitom má pár let po padesátce. Narodil se 14. srpna 1941 v Budapešti v typicky buržoazní rodině - jak s úsměvem a rád přiznává. Co však takovýto "nepřátelský" původ znamenal v padesátých letech v zemích východního bloku si lze představit... Přesto, nebo právě proto, byl Zoltán Vén v roce 1963 přijat na Akademii výtvarných umění v Budapešti - obor malířství. Dnes už to ví a přiznává, že by nebyl dobrý malíř. Navíc, naštěstí, začal být alergický na terpentýn a to byl dostatečný důvod pro ukončení krátkodobé kariéry mladého eléva malířského umění.
V té době začal obdivovat černobílou grafiku. Na základě výsledku úspěšného konkursu se Zoltán Vén začal učit v mistrovské dílně Státní tiskárny cenin, kde nejlepší maďarští ocelorytci předávali své dlouholeté zkušenosti adeptům grafického řemesla formou čtyřletého postgraduálu. V této tiskárně Zoltán Vén posléze pracoval na nejrůznějších zakázkách při tvorbě bankovek, cenných papírů a známek. Pro svůj nejapný žertík s bankovkou musel v roce 1977 státní podnik nedobrovolně opustit. Ale dril každodenní otročiny byl skvělou průpravou pro celou další tvorbu Zoltána Véna na poli malých grafických forem. Zde se naučil precizní filigránské práci s rydly a dalšími grafickými nástroji, získal potřebnou rutinu pro mechanický přenos (guilloche), používaný především u ornamentu na bankovkách. Tato formální zručnost a nezbytná disciplína jsou později plně využity ve stovkách autorových exlibris, stejně tak i častá tematická odvolání a úsměvné glosy na známkovou tvorbu a bankovky.
Pak nastoupil Zoltán Vén ve Státním loutkovém divadle, kde ve funkci vedoucího výtvarných dílen vydržel tři roky. A jako už předtím, kdy větýinu životních epizod vyjádřil v drobné grafice, tak i téma marionet využil mnohokrát, např. ve své novoročence na rok 1977 a ve vítězném exlibris pro mezinárodní soutěž Centenario di Pinocchio (1982).
Od té doby žije jako umělec na volné noze, což zpočátku nebylo právě nejsnazším způsobem obživy.

Podstatou komičnosti Zoltána Véna je protiklad - schopnost dívat se na svět s potřebnou dávkou, nebojím se to napsat, švejkovství. Hluboká lidská moudrost a neotřesitelný fundament prosvítá celým jeho žertovným výtvarnem. Ironie, znamení výsosti ducha, to je vznešená zábava z podívané na jarmark bláznovství, poslední rezerva vitality. Zoltán Vén je humorista největšího formátu a srovnáme-li ho s Cervantesem, Rabelaisem či Haškem, nebude to snad pozdějším dobám připadat příliš odvážné.
Je třeba promluvit trochu blíže o ironii umělce Zoltána Véna. Obecně o ní platí totéž, co o každé ironii: že je to svérázná varianta takzvaného komična; že se v ní smích ukrývá kdesi v podtextu, jsa navenek přikryt zdánlivě vážným tvrzením nebo kladným hodnocením; že i ona patří k odrůdám "emocionální kritiky", avšak kritiky maskující se, aby byla tím účinnější. A že nepředstavuje nic jednoduchého, nýbrž že se projevuje v nejrůznějších podobách. To poslední bych chtěl zdůraznit. Zoltán Vén totiž dovede s ironií pracovat, dovede ji "intonovat" jako málokdo; ovládá brilantně její techniku. Vénova ironie není žádný náhodný a přechodný rys v jeho grafickém naturelu. Autor se dívá jejíma očima nejen na věci umělecké, ale dovede se skrze ni podívat i na život. Neboť mu sudičky štědře nadělily sůl ironické moudrosti. A s touto solí dovede znamenitě hospodařit: jednou ji rozhazuje rozpustile, gaminsky, podruhé ji se sarkasmem metá třeba do tváře nafouklého "krásna", jindy ji po špetkách s nenapodobitelnou jemností usypává do svých témat.
Nyní lze ovšem právem položit otázku: jak se vůbec snáší Vénova moudrost s ironií, jak mezi sebou obě tyto polohy souvisí a mohou-li vůbec mezi sebou navazovat onen těsný styk, který byl zatím jen vytušen? Jsem přesvědčen, že právě vnitřní obsah Vénovy moudrosti má svůj přirozený rozvoj, když se po zákonu životního kontrastu mění a převrací v ironické postoje. Ironie rostlá z moudrosti: tímto rčením se dá konkrétněji vymezit Vénovo zaměření, jedna z jeho primárních poloh. Nejde tedy o jakoukoli ironii; ani o ironii vyprahlého cynika, kterému je vše jedno, ani o záštiplné, zbabělé jedovatiny člověka pokřiveného nebo žlučovitého, ani o nezávazné posměšky lehkomyslníka. Opakuji: ironie jako kvalita moudrosti. Ne subjektivní, náhodné a nezávazné ironizování, případ od případu "naskakující", nýbrž přijímání a poznávání životní pravdy pod způsobou moudrosti, jisté, stálé, čisté. Čili ironie jako výron té moudrosti, která chápe svět naprosto srostle, v jeho sférách nízkých i vysokých, s jeho rozumem i s hloupostí, s jeho silou i slabostí, s jeho vzepětím i pádem, s životem i smrtí. Pravý mudrc není nudný mudrlant, drmolivý pedant, nýbrž ztělesněný dialektik: přijímá sebe i jiné takové, jací jsou.
Nedílnou součástí tvůrčí metody Zoltána Véna jsou parodie, parafráze, hříčky, poetizace a rytmizace struktur, dokonalá strategie a stavba příběhu, jehož každá čárka v grafikově měděné destičce má své oprávnění a smysl; to všechno má za následek mimořádně divácký zážitek.

Je obtížné vyjadřovat se přesně o estetických vztazích a prožitcích již proto, že se projevují skutečně rozmanitým způsobem. Jde o určitou radost, duševní prožitek, duševní vzrušení, pocit štěstí, pocit povznesení se nad běžné každodenní starosti atd. Vénovo dílo je objevem nových oblastí skutečnosti, jako je primitivní až naivní metafora, volná asociace a epická koncentrace. Svůj postoj k postavám vyjadřuje autor uvolněným smíchem a neodolatelnou komikou. Lidová veselá mysl Zoltána Véna vytváří také anekdoty, jež jsou mocnými básněmi v drobné grafice. Jejich zrod není o nic tajemnější než zrod uměleckého díla. Jsou to jiskřící či ukrutné planety, které vykrystalizovaly z mlhoviny podvědomí a jimž výtvarnou podobu dala táž básnická energie, která kdysi zrodila mýty, pohádky a pověsti. Zrození anekdoty a vtipu by bylo třeba analyzovat a rozpoznat jako zrození tragédie.
Nevím zda je Zoltán Vén žid, myslím ale, že ne. Jeho náměty jsou však nesmírně podobné židovským anekdotám s tím rozdílem, že neznáme původce židovských anekdot (i když mnohé vznikly ve vídeňských, pražských a budapešťských /sic!/ kabaretech), stejně jako ruských bylin, srbských bohatýrských zpěvu, arabských pohádek či středověkých legend. Kdežto Zoltán Vén je nejen zjistitelný, ale grafickým rukopisem i poznatelný. Karel Čapek vyslovil teorii, že vůbec není nových anekdot. Podle jeho názoru se anekdoty objevily na zemi současně s lidstvem; tudíž jakési praanekdoty, jako jsou prabušky stoupenců vývojové teorie. Anekdota prošla vývojem jako primitivní živoucí organismus a přizpůsobovala se současně životu. Zoltán Vén přemítá a mudruje nad svatým Písmem, talmudem i starořeckými mýty. Svoji náklonnost věnuje logice vyprávění. Proto jeho grafiky mají melancholii lidí odvrácených od skutečnosti, ale horoucně toužících po skutečnosti. V jeho sebeironii se jeví dychtění po aktivitě, po činu a po plnoprávném životě.

Budeme-li sledovat drobnou grafickou tvorbu tohoto umělce, musíme se vrátit na počátek sedmdesátých let. Nezměrná pracovitost společně s nebývalou zručností dovolují Zoltánu Vénovi žít z větší části z tvorby exlibris především pro zahraniční sběratele, což je v evropském, a patrně i v světovém měřítku, jev neobvyklý. Vedle zakázek od sběratelů exlibris sice probíhají i nákupy pro státní galerie a soukromé galeristy, soutěže a konkursy, spíše však náhodně a sporadicky. Stejně nepravidelné jsou i zakázky na ilustrace a přebaly knih.
Originály, které jsou přílohou této monografie, byly vybrány a vytištěny již roce 1988 z toho nejlepšího, co tvorba Zoltána Véna v maloformátové grafice do té doby přinesla. Mnohé příběhy a symboly však potřebují rozšifrovat... PF š83 Zoltán Vén - Ikona (C2+C5, 1982) je vzpomínka na plenér v Bulharsku. Malířem ikon je zde sám Zoltán Vén, místo svatozáře má typický ornament používaný v bankovkách. štětcem namáčeným v mastixu šimrá necudný malíř ikon madonu v rozkroku. V cyrilice zhotovený text si pohrává s verbální podobností: ruské slovo "zoloto" ("zlato") má velmi blízko ke křestnímu jménu autora - Zoltán. Táž ruka, která vede štětec v citlivých detailech panenského ohanbí, o sobě chlubivě na ikoně napsala: "Zoltán Vén, zlatá ruka".
Pašijové hry, mající za základ děje křesťanskou novozákonní legendu o životě Krista, se z kostelu přenesly na veřejná prostranství. EXL Marieke Haas Garbsen - Pašijová scéna (C2, 1984) navozuje právě takovou typicky středověkou atmosféru, kdy hry a byznys měly stejný původ. Nic naplat, slovo "passion" znamená nejen "vášeň" a "náruživost", ale i "umučení Kristovo" (se stejnou vášní a náruživostí). Vénův smysl pro detaily se i zde vyřádil: na jednom z přívěšku prodavače cetek lze přečíst slovo exlibris, na jiném je příjmení autora. Ostatně Vénovo jméno najdeme po chvilce hledání snad ve všech exlibris.
EXL Dr. N. Lippóczy - In memoriam Albrecht Dürer: Apokalypsa (C2ěC5, 1985) je tištěno ze dvou destiček. Zoltán Vén využívá známý apokalyptický cyklus Albrechta Dürera "Apocalypsis cum figuris", především však grafiku "Boj Michaela s draky" (1497/98). Původní figury jsou doplněny novými apokalyptickými vizemi moderních dějin. Tato působivá grafika byla oceněna druhou cenou v dürerovské soutěži exlibris.
Řecká bohyně Athéna se proslavila mj. i tím, že zemědělské půdě dávala úrodnost, pravda trochu nevědeckým způsobem: během každoročních červnových slavností Skira do země zapichovala pečivo v podobě fallosu, tj. symbolu plodnosti. Zda podobnou satbu chce též provést se ztopořeným údem Marsya, či zda špatně vidící Athéna si myslí, že jde o flétnu, kterou kdysi zahodila, protože se jí při pískání nadouvaly tváře, není v exlibris Dr. Gernot Blum - Athéna & Marsyas (C2, 1985) zcela zřejmé. V každém případě je zde Marsyas ztvárněn v plné síle, ještě nesvlečený z vlastní kůže.
Spíše reklamnímu firemnímu štítu než exlibris se podobá Dr. Albrecht Scholz - Dermatologius Dresden (C2+C3, 1985). Jediný Raffaelův obraz, kterým Drážďanská galerie po právu chlubí, je "Sixtinská madona". Zatímco velký humanistický malíř Raffaelo Santi oslavil v postavě madony mateřskou lásku jako základ života, o 450 let později maďarský neznaboh dítěti se smutnýma očima přikouzlil vyrážky po celém těle a matce nabídl na první pohled šarlatánského ranhojiče s nezbytnými medikamenty. Ideální motiv pro sběratele - dermatologa, navíc žijícího v Drážďanech.
EXL Dr. Blum - Schizofrenie (C2, 1986) předvádí vnadnou, leč bohužel, psychicky nemocnou pacientku, běžící okolo stroje na elektrické šoky. Sluchátka má prý proto, aby nic neslyšela. Přímočará grafika s horrorovou stínohrou v pozadí.
EXL Willy Feliers - Sv. František káže ptákům (C2, 1986) je z rodu zvířátkovských vyprávěcích grafik, které Zoltán Vén ovládá opravdu skvěle. Zde svatý František, patrně díky již zdolanému obsahu demižónu, beseduje se sedmnácti ptáky nejrůznějších druhu.
Podobný zvířátkovský poklid vyzařuje i EXL Toivo Asikainen - Daniel v jámě lvové (C2+C3, 1986) pro předsedu finské společnosti sběratelů exlibris. Biblický příběh o tom, jak Bůh seslal anděla, aby zavřel lvům tlamy a prorok Daniel tak mohl přežít noc v jejich společnosti, zobrazil Zoltán Vén s milou naivitou; zlí králové pouště působí mírumilovně jako by šlo o plyšové kopie. To jejich kamenný kolega na stěně vypadá mnohem nebezpečněji.
Plno skrytých děju a historických období se odehrává v EXL Frans Pot - Dermatolog (C2+C3, 1986). Marsyas už jako skelet hraje na flétnu, zatímco Apolón svléká kůži a Andreas Vesalius si brousí skalpel o kámen. Ostatně ilustrace k dílu "De corporis humani fabrica" tohoto zakladatele novodobé anatomie člověka využil Zoltán Vén už v exlibris pro Roberta Nechwatala. Toto exlibris, i když objednavatelem je dermatolog, je spíše studií lidské anatomie než lidské kůže.
Parafrázi na známou nosorožeckou Dürerovu grafiku "Rhinocerus" (1515) použil v karnevalovém volném listu Masopust (C2, 1987). Vše je oděno do maškarních kostýmu, dokonce i Mistr Dürer má alespoň škrabošku, z nosorožce čouhají lidské nohy, zatímco dudák stojí na pahýlech. Kompozice je klidná, jako by byla skupinka naaranžována pro studiového fotografa.
Masky, maškary, maškarády a nejrůznější tradiční slavnosti jsou častým Vénovým artiklem. Karnevalové téma podobné předchozí grafice využívá i v EXL Agaath & Jos Waterschoot - Karneval zvířat: masopustní úterý (C2+C3, 1987). Grafika, tištěná ze dvou měděných destiček, patří k nejpůvabnějším dílům Zoltána Véna s němými tvářemi. Jeho smysl pro drobný špílec a pointu se i zde vyřádil: zajíc jde v masce lišky, pták má na křídlech logo letecké společnosti KLM, koloušek místo zadku tvář, klokan v kapse přenáší skrytého fotografa, slon je počmáraný jak bývá na starých zdech obvyklé a na zadní partii má holandskou státní značku (majitel exlibris je Holanďan), opice nosí vestu s Vénovým nápisem, gepard má masku středověkého felčara atd.
Volná grafika Jákobův žebřík (C2, 1988) vychází z biblického příběhu o snu, který unavený - zde však notně ovíněný - Jákob měl: uviděl žebřík, sahající vysoko do nebe, po němž chodili andělé a na nejvyšší příčce stál Jahve. Pokračováním a vlastně pendantem tohoto díla je grafika "Leiter Jakob", kde Jahve sleduje se shora poslední kroky unaveného anděla s velkou zadnicí. Ve skutečnosti v této druhé grafice jde o historicky tradované slovní nedorozumění, které přešlo za monarchie do běžné maďarštiny; francouzský kapitán Godard společně s německy mluvícím maďarským žurnalistou vzlétli v roce 1868 v balónu nad Paříž. Na otázku žurnalisty, jak vysoko se vznesou, Eugéne Godard odpověděl jako "Jakob Leiter" (německé "die Leiter" = "žebřík") a v reportáži se pak objevilo: jako "Leiter Jakob" a myšleno tím bylo jakési neexistující jméno (v maďarštině se nejprve uvádí příjmení a pak křestní jméno). Od té doby je písemné nedorozumění nazýváno v Maďarsku "leiterjakob".
Z ne příliš často provozované opery Modrovousův hrad Bély Bartóka si Zoltán Vén vybral scénu Judita před sedmou branou (C3ěC5, 1981). S fotografickou dokonalostí si autor filigránsky pohrál s ornamentem dveří, okolí potlačil využitím akvatinty. Ostatně nebylo to poprvé ani naposledy co poctil Zoltán Vén tohoto nejznámějšího maďarského skladatele, pedagoga a folkloristu svým exlibris.

Jsem přesvědčen, že Zoltán Vén stvořil všechny své figurky i zvířata ke svému obrazu. Je to opravdu Vénův svět; jeho osobně prožitá dobrodružná minulost a divoké kousky ve světě za železnou oponou jsou promítnuty do grafického díla. Je v nich lidový humor těhotný v obludných proporcích nehorázného nesmyslu. Vedle intelektuálních vtipu, založených např. na důvěrné znalosti antických mýtu či biblických příběhu, jež jsou vytříbeným a mrštným šermířstvím paradoxu, vybuchují v jeho tvorbě i hrozitánsky přízemní nápady, naprosto nelogické a peprné. Jakési Pepické rozpravy pod maskou klauna. Zoltán Vén je jedním z nejumělečtějších evropských humoristu ve výtvarném umění, velkorysostí svého humoru téměř ojedinělý. To není pouhý životní vtipkař, to je skutečný umělec, který složitě připravuje ten přirozený vodopád kontrastu a úmyslných alogičností, jež činí jeho případy humoristickými.
O bohémství a určité umělecké nezodpovědnosti Zoltána Véna svědčí i to, že patrně není v moci kohokoli dát mu do pořádku soupis exlibris, novoročenek a volných grafik. Kdykoliv jsem se do tohoto sisyfovského úkolu pustil, Vén mne zahrnul dalšími zcela novými a nově nepřesnými údaji, pravidelně v každém dopisu. Tak například podle jedné verze je jeho první exlibris EXL István Réthy (C3) z roku 1973 s aztéckou soškou, podle jiné jeho vlastní EXL Zoltán Vén (P7) z roku 1960. Ani komparativní metoda již sestavených seznamu exlibris není použitelná; ve všech dosud publikovaných soupisech, včetně nejobsáhlejšího od Dr. Imre Soóse, jsem našel řadu chyb: v číslování, technikách, následnosti, názvech, letopočtech. Proto v tomto dílu Editio 13: EXL PF ETC - na rozdíl od všech předchozích monografií (No.1 - Josef Dudek, No.2 - Albín Brunovský, No.3 - Harry Jürgens, No.4 - Jiří Brázda, No.5 - Heinz Plank) - nebude seznam exlibris, novoročenek a volných grafik. Editorova snaha a smysl pro preciznost narazila na absolutní bordelóznost - a byla poražena... V každém případě je třeba věřit, že počet grafik malých formátu k datu vzniku této studie přesáhl číslo tři sta, a přitom většina opusů jsou exlibris (!).
Zoltán Vén je básník několika stovek grafických listu, přičemž mnohé jsou vskutku geniální; jejich bezmezná smělost a upřímnost, fenomenální hyperbola, spontánní imaginace a originální dadaismus budou udivovat a uchvacovat další generace sběratelů. Jeho humor není něčím pro sebe, čímsi izolovaným. Život není ani komický, ani tragický, nýbrž tragikomický. A Smrt je největší podceňovatelkou humoru, který je proto více či méně vždycky šibeniční.
Dr. Vilém Stránský
Praha, říjen 1991 - leden 1992


Ceny na mezinárodních soutěžích:

1977 - Endre Ady, Maďarsko - soutěž ke stému všročí narození maďarského
básníka
1979 - Keszthely, Maďarsko - Bienále malšch grafických forem
1981 - Sint-Niklaas, Belgie - Bienále exlibris
- Goldmark, Maďarsko - soutěž ke stému všročí narození maďarského
skladatele
- Kazanlak, Bulharsko - Bienále malšch grafických forem
- Cegléd, Maďarsko
1982 - Centario di Pinocchio, Itálie - soutěž ex libris
1983 - Sint-Niklaas, Belgie - Bienále ex libris
- Kazanlak, Bulharsko - Bienále malšch grafických forem
1984 - Cortona, Itálie - soutěž etruského umění
1986 - SRN, Dánsko - soutěž k všročí Albrechta Dürera
1987 - Tihany, Maďarsko - Bienále malšch grafických forem


***************
"Ride, si sapis"
Martialis, Epigrams
The Sly Joker Zoltán Vén

To be the object of mirth is uncomfortable, for laughter can be evil as well as healthy, fair and unfair, malicious, cynical, hopeful and despairing... Is there too little laughter? Or is there too much?
Jean Paul defined humour as the projection of the finite into the infinite. Humour is the confrontation of reality with illusion. It cannot exist in isolation, it is relative. In his juxtaposition of the incongruous, Zoltán Vén is a humorist who, from two elements, makes a third.
God himself is the father of humour for, in creating one thing, he prompts its opposite and, indeed, his own antithesis. The grimmest and most deflationary joke is that everything is finite. It is in reflecting upon the confrontation of encapsulated farce that we enjoy unrestrained merriment: Thersitus as opposed to Achilles, Sancho Panza to Don Quijote, Sam Weller to Mr. Pickwick and so forth. švejkýs family tree is really very old.
Man found relief in humour from the demands of sentience and the circumscriptions of civilization. Constraints and authority were reduced by the guffaw and brought into human proportion. Since that time, man has smiled. Fun in everyday life is not enough for him; he is able to find it in all, even the most tragic, situations. Additionally, laughter can be bought: in theatres, journals, books, cinemas, television - also in graphic art. In the post war years, however, humour in Eastern Europe has scarcely developed. For many years any humour, other than satire, was unacceptable to the establishment and a gap has opened up, this is dangerous and there are few who are prepared to leap it. Man is unwilling to emulate the busy ants who will forfeit their own lives to form a bridge across a pool enabling their companions to cross.
What of the visual arts? It is sad that young artists - mainly in the graphic area - are so desperately solemn.

Zoltán Vén dissimulates; his bearded face with the unbelievably gnawed pipe in mouth looks scarcely forty years old, yet he is more than fifty. He was born on 14th August 1941 in Budapest into a typically bourgeois family - as he happily acknowledges. However, such an undesirable background was viewed with disfavour in the Eastern Block countries in the fifties. In spite, or, perhaps, because, of that, Zoltán Vén was admitted to the department of painting of the Academy of Fine Arts in Budapest in 1963. Today he knows that he would not have been a good painter and it is fortunate that any aspirations he might have had in that direction were cut short by an allergy to turpentine. His admiration of black and white graphic art was formed at this time.
On the basis of some success in a competition Zoltán Vén commenced classes in the master workshop of the State Printing House of Valuable Documents where the best Hungarian steel engravers passed on their many years of experience to the graphic craft entrants in the form of a four year post graduate course. Zoltán Vén then worked in the State Printing House of Valuable Documents on several commissions in creating bank notes, stamps and other documents. Unwillingly he left the state enterprise in 1977 because of an innocent game with a bank note. The discipline of day-to-day drudgery was a perfect foundation for his future creations in the field of small graphic forms. He learned how to undertake precise and delicate linear work with engraving and other graphic tools, he acquired, too, the necessary skill to make mechanical transfer patterns (guilloche), used mainly as ornaments on bank notes. This disciplined skill was later extensively used in hundreds of ex libris designs as well as often thematic recollections and humourous pastiche stamp and bank note designs.
Zoltán Vén was next employed by the State Puppet Theatre where he remained for three years in the position of head of the art workshops. He continued to work on a diversity of graphic imagery in which he frequently made use of a marionette device, for example in his New Years´s card for 1977 and above all in his prize winning ex libris design for the international competition Centenario di Pinocchio of 1982.
Since that time he has lived as a free-lance artist which, to begin with, was difficult and insecure.

Vén´s virtue as a comic is that of an antagonist - an ability to watch the world with the irreverence, I dare to say, of Josef Švejk. A deep wisdom and unshakeable, fundamental enlightenment illuminates his jocose art. His use of irony is majestic and elevates his humour to a nobility far from the fool. Zoltán Vén is a humorist of the greatest kind and we will be justified by time if we place him together with Cervantes, Rabelais or Hašek.
Let us dwell a little more upon an irony of the artist. In general it has the validity of any other irony: a racy variant of the so called humorous; a smile lurking beneath a seemingly serious statement or positive evaluation, it also belongs to forms of "emotional criticism" but it is more effective by being a self-effacing criticism. It does not represent anything simple but is presented in diverse forms. This I would like to stress, since Zoltán Vén is a master of irony to which he lends a unique "intonation" in a brilliant handling of its techniques. Vénšs irony is emphatically not random or temporary but is implicit in his graphic vision. The author sees in this prism not only art but life itself. The Three Graces generously bestowed upon him the gift of the salt of ironic wisdom. He uses the salt judiciously: here he seems to scatter it wantonly like an urchin, then he throws it, possibly with scorn, in the face of petulant "beauty", at other times he distributes it in pinches to his subjects with a personal tenderness.
Questions arise: is Vénšs wisdom and irony tolerated? How are these two elements connected? Is there the possibility of making this connection which, thus far, has only been anticipated? I am persuaded that the inner content of Vénšs wisdom has a natural development in its changes and transformations which, in its irony, accords with the law of opposites. Irony originated in wisdom: this could more concretely define Vénšs efforts, one of his primary approaches. Therefore we do not speak of any irony; not the irony of a dessicated cynic who is without interests nor of the rancorous, cowardly virulence of a man who is warped and irascible, nor of the obligatory jokiness of a frivolous person. I repeat: irony as the wisdom of quality: no subjective, random or uncommitted ironies, "developing" from event to event, but accepting and perceiving the truth of life as wisdom, certain, steady, pure. That is to say an irony exploding from the wisdom and understanding of the world melded together, in both its low and high spheres, with its reason and stupidity, strength and weakness, rise and fall, life and death. The really wise man is not a boring sage or talkative pedant but a dialectic personified: he accepts himself and others as he and they are.
Integral parts of Zoltán Vénšs method of creation are parodies, paraphrases, jokes, the poetry and rhythm of structures, perfect strategy and story construction. Every inflexion of the artistýs work is precise and right; the viewer experiences a reciprocal frisson.

It is difficult to write with precision about the aesthetic relationships and pleasures because they are expressed in such a diversity of ways. It is a kind of joy, a spiritual enjoyment, a psychic excitement, a feeling of happiness and exaltation away from common everyday concerns. Vénšs work creates an area of new reality combining as it does primitive, even naive, metaphors, free association and epic concentration. His figurative attitudes are expressed with a relieved smile and an irresistible comedy. People become cheerful thinking of Zoltán Vén whose jokes are, at the same time, powerful, small graphic poems. They are sparkling or cruel planets crystalized from subconscious nebulae and to which a graphic form gives the same poetic energy which once gave birth to myths, fairy tales and legends. The birth of anecdotes and jokes will, on analysis, be recognized as a tragic birth.
I do not know if Zoltán Vén is Jewish; however I think it unlikely. His themes, however, are greatly similar to Jewish jokes whose authors remain anonymous (even though many originated in Viennese, Prague and /admittedly/ Budapest cabarets), as do those of Russian legends, Serbian epic songs, Arabic tales of magic and adventure or Mediaeval legends. Zoltán Vén, however, is far from anonymous; not only is he detectable but he is immediately identified by his graphic manner. Karel Ľapek theorized that there are no new anecdotes at all. In his opinion anecdotes arrived on earth with mankind; there are, therefore, primal anecdotes at the same time as there exist primal cells for the defenders of development theory. The anecdote went through a development together with viable primitive organisms and adapted to life at the same time. Zoltán Vén ruminates and philosophizes on the Word and the Talmud as well as Greek mythology. He favours logical narration, therefore, his imagery has the melancholy of people at odds with reality but eager to secure it. In his self-irony he is seen to be eager for activity, action and a full, true life.

In order to study the small graphic creations of this artist we must go back to the early seventies. His skill and industry enabled Zoltán Vén to live, largely, from his ex libris designs for, mostly foreign, collectors, which in European and, probably, world terms is extremely uncommon. Apart from the ex libris commissions there are also purchases by the state and private galleries and competitions but these are more occasional. Similarly there are, from time to time, commissions for illustrations and book jackets.
The originals enclosed together with this monograph were originally selected and published in 1988 from the very best of Zoltán Vénšs smaller graphics works completed before that date. Many stories and symbols must, however, be decoded... PF š83 Zoltán Vén - Icon (C2ěC5, 1982) is a souvenir of the Bulgarian landscape. The icon painter is Zoltán Vén himself, instead of the aureole he has used a circular ornament of the kind employed in bank notes design. Using a brush moistened with varnish the lascivious painter tickles the Madonnašs crotch. The text, written in cyrillic, makes a play on words: the Russian word for "gold" ("zoloto") is similar to the authoršs first name - Zoltán. The same hand which holds the brush in the sensitive investigation of the Virginšs private parts proudly writes on the icon: "Zoltán Vén, the golden hand".
The Passion Plays based upon the life of Christ as told in the New Testament were transfered from churches to the public forum. EXL Marieke Haas Garbsen - The Passion Scene (C2, 1984) depicts just such a typical Mediaeval setting where the plays and business exist side by side. However, the word "passion" means not only "ardour" and "enthusiasm" but also "the sufferings of Jesus Christ" on the cross. Vénšs feeling for detail is richly expressed here: on one of the pendants of a trinket salesman we can read the words ex libris, on another, the artistýs name. Vénšs name can be found after some searching in almost all of his ex libris designs.
EXL Dr. N. Lippóczy - In memoriam Albrecht Dürer: Apocalypse (C2ěC5, 1985) is printed from two plates. Zoltán Vén uses a well known apocalyptic cycle by Albrecht Dürer "Apocalypsis cum figuris", particularly the subject of "Michaelšs fight with Dragons" (1497/98). The original figures are, however, replaced by new apocalyptic visions of modern history. This impressive composition was awarded the second prize in the Dürer competition of ex libris designs.
The Greek Goddess Athena was famous, apart from anything else, because she gave fertility to the soil in what might be thought a naive and inexpert manner: each year at the June festival of Skiros she planted phalluses made of bread in the ground. Perhaps she plans also to plant the erect penis of Mars or, perhaps, not seeing well, she thinks that it is a flute which she once discarded, for her cheeks puff out as if playing. This ambiguous imagery is depicted in the ex libris design Dr. Gernot Blum - Athene & Mars (C2, 1985). Anyway, Mars is shown here in full strength, complete with skin.
Dr. Albrecht Scholz - Dermatologius Dresden (C2+C3, 1985) resembles an advertisement rather than an ex libris. The single painting by Raphael of which the Dresden Gallery is justly proud is "The Sistine Madonna". A great humanist painter, Raphael Santi, celebrated mother love as the source of life in the figure of the Madonna. 450 years later a Hungarian atheist inflicted a body rash upon the sad eyed infant and introduced to the mother a quack healer with his medicaments: a very suitable subject for the collector - a dermatologist who lives in Dresden.
EXL Dr. Blum - Schizophrenia (C2, 1986) shows a sexy but sadly mentally ill patient running along a machine and receiving electric shocks. She wears earphones, probably to avoid extraneous noise. This is straight forward graphic imagery with horrific shadow-play in the background.
EXL Willy Feliers - St. Francis Preaching to the Birds (C2, 1986) features the kind of animal imagery which Zoltán Vén handles exceptionally well. St. Francis, probably as a consequence of an emptied demijohn, holds a discussion with seventeen birds of several species.
Similar animal peace radiates in EXL Toivo Asikainen - Daniel in the Lionšs Den (C2+C3, 1986) for the chairman of the Finnish union of ex libris collectors. A biblical story which relates how God sent an angel to pacify the lions and ensure the overnight survival of the prophet Daniel, this Zoltán Vén depicts with a pleasant naivety; the savage beasts appear peaceful as if they are muted simulations. The stone images on the wall look, on the contrary, much more dangerous.
There is a plenty of hidden action and historical allusion in EXL Frans Pot - Dermatologist (C2+C3, 1986). Mars as a skeleton plays a flute, while Apollo casts off his skin and Andreas Vesalius sharpens a scalpel upon a stone. Zoltán Vén has previously used the illustrations to the opus "De corporis humani fabrica" of this founder of the New Age of human anatomy in ex libris design for Robert Nechwatal. Although Frans Pot is a dermatologist, this design is more a study of human anatomy than of human skin.
Zoltán Vén contrives a paraphrase of the well known print of "A Rhinoceros" (1515) by Dürer in his design Shrovetide (C2, 1987). Everything is dressed in carnival costumes, even Mr. Dürer has a mask, a rhinoceros has human legs, while a piper stands on stumps. The composition is formal, as if the group is arranged for a studio photograph.
Masks, dominos, masquerades and several traditional festivals often feature in Vénšs work. The carnival motif, as in the foregoing design, is also used in EXL Agaath & Jos Waterschoot - Carnival of the Animals: Shrove Tuesday (C2+C3, 1987). This design printed from two copper plates is one of Zoltán Vénšs most graceful works incorporating dumb animals. His feeling for gentle yet pointed jokes is given full rein: the hare has the mask of a fox, on the wings of the bird is the logo of KLM airlines, instead of a backside, the fawn has a face, a photographer hides in the pouch of the kangaroo, the elephant is covered with grafitti and on its back it has a Dutch national identification sticker (the owner of the ex libris design is Dutch), the monkey wears a vest with Vénšs inscription, the leopard has the mask of a Mediaeval healer and so forth.
The print Jacobšs Ladder (C2, 1988) derives from the biblical story describing Jacobšs dream. Jacob who was tired - and, here, evidently pretty drunk - saw a ladder reaching to the sky which was used by the angels and on the highest rung stood Yahweh. A continuation of the ladder in the lettering "Leiter Jakob" on which Yahweh watches, from above, the last steps of a tired angel with large buttocks. This design demonstrates an historical word misunderstanding which came into common use in everyday Hungarian. A Frenchman, Eugéne Godard, together with a German-speaking Hungarian journalist flew over Paris in a balloon in 1868. Captain Godard described the flight as being like "Jakob Leiter" (German "die Leiter" = "a ladder"). In Hungarian the surname precedes the christian name and in an interview it was written "as Leiter Jakob" thus bringing into existence a fictitious person. Since then a written misunderstanding is called in Hungary "leiterjakob".
From the rarely staged opera "Bluebeardšs Castle" by Béla Bartók Zoltán Vén has chosen a scene Judith in front of the Seventh Gate (C3ěC5, 1981). With photographic realism the artist has delicately depicted the door ornament and subdued the environment by use of aquatint. This was not the first or last time that Zoltán Vén featured this best known of all Hungarian composers, pedagogues and folk experts in his ex libris designs.

I am sure that the figures and animals in Zoltán Vénšs prints are personal to him, entirely of his own creation. It is really Vénšs world: his past adventures and wild actions behind the iron curtain are projected into his graphic work. There is folk humour there, pregnant with the monstrous proportions of extreme nonsense, also intellectual jokes based, for example, on a profound knowledge of antique myths and biblical stories which are refined and make a sharp use of paradox, there sparkles in his creations, too, terrible earth-bound considerations - quite illogical and piquant; there is an element of the rowdy in a clownšs mask. Zoltán Vén is one of Europešs most humorous artists in the field of graphic art, almost unique in the grand scope of his humour. No mere joker, he is a real artist who precisely judges that combination of contrasts and illogicality to give the greatest humorous result.
With bohemian artistic irresponsibility Zoltán Vén has ensured that it is probably impossible for anyone to contrive a chronological list of his ex libris, New Years cards and other graphic works. Whenever I have undertaken this Sisyphean task Vén has supplied me with new and usually incorrect data in every letter. For example, according to one version, his first ex libris is that for István Réthy (C3) of 1973 featuring an Aztec statue, but then there is his own ex libris design EXL Zoltán Vén (P7) of 1960. Nor does a comparison of existing ex libris lists help; in all published lists, including the biggest one by Dr. Imre Soós, I have found many mistakes in numbering, techniques, sequence, titles, dates. Therefore, in this part of Editio 13: EXL PF ETC - unlike all preceding monographs (No.1 - Josef Dudek, No.2 - Albín Brunovský, No.3 - Harry Jürgens, No.4 - Jiří Brázda, No.5 - Heinz Plank) - there will be no list of ex libris, New Years cards and other graphic designs. My efforts resulted in chaos - and I gave up... It can, however, be said with conviction that until now, Zoltán Vén has completed more than three hundred small graphic prints, the bulk of which are ex libris designs (!).
Zoltán Vén is a prolific artist many of whose designs are works of genius; their uninhibited frankness, phenomenal extravagance, imaginative flights and bizarre irrationality will startle and captivate other generations of collectors. His humour is one of a kind, an isolated phenomenon. Life is neither comic nor tragic, but tragicomic. The intrusion of Death is as a great leveller ensures a degree of gallows humour.
Dr. Vilém Stránský
Prague, October 1991 - January 1992

International Prizes:
1977 - Endre Ady, Hungary - Competition on the 100th birthday of
Hungarian poet
1979 - Keszthely, Hungary - Biennial of Small Graphic Forms
1981 - Sint-Niklaas, Belgium - Biennial of Ex libris
- Goldmark, Hungary - Competition on the 100th birthday of
Hungarian composer
- Kazanlak, Bulgaria - Biennial of Small Graphic Forms
- Cegléd, Hungary
1982 - Centario di Pinocchio, Italy - Competiton of Ex libris
1983 - Sint-Niklaas, Belgium - Biennial of Ex libris
- Kazanlak, Bulgaria - Biennial of Small Graphic Forms
1984 - Cortona, Italy - Competition of Etrusk
1986 - Germany, Denmark - Competition of Albrecht Dürer
1987 - Tihany, Hungary - Biennial of Small Graphic Forms

************

I was born on 14th of Aug. 1941 at Pesterzsebet (suburb of Budapest), in the middle of a Petit Bourgeois (philistine) family. The next important date of my life was 1972, the birth of my elder son, Zsolt, and 1974, the younger son, Marton. Nor before neither after nothing interesting happened to me.

Attila Tibold amateur graphologist has stated the followings about my character (so I have one!):
"You are reticent and make friends difficultly. If you became opened (sic!) and you accept somebody as your friend, you like sincerely. You wait for the other's move, and you refuse or not... When somebody hurts you, you never forget it.." Ipse dixit.

That's all about my intellectuel. More than this is pomposity.

My material is more significant. My leucocyte 3400, lymphocyta 26, curved 58. On the protuberantian occipitalis externa is huge sorny exostosis, and the lordosis of cervical vertebra came to an end. (an anticarrierist spine!)

After my polyp-operation, I still was able to disturb silence with my whispering voice too. I confess more only to my priest or doctor.

Others' view

Zoltan Ven, graphic artist, was born in Pesterzsebet, Hungary, in 1941. After finishing his schooling, he worked at the Department of Treasury as a designer. After that, leading the workshops of the state run puppet theater for five years, he dedicated himself exclusively to the graphic arts. He is known as an Ex libris artist all over Europe.

In 1976 he made his first intaglio printing for the public. He received his first aeard for small graphic art in the same year. Since then he received 18 diverse awards at competitions in various European and overseas countries. His name is included in the fifth volume of "The Ex Libris Artists" published by the International Federation of Societes of Ex Libris. The volume contains 6 original engravings by Zoltan ven.

The artist has around 300 pieces of small graphic art works so far. 80% are copper engravings (C2), the rest are etchings (C3), aquatint (C5), soft-ground etchings (C6), and lino cuts (X3). His plates are commissioned by famous collectors from almost every European country. Zoltan Ven can be called most succesful ambassador of Hungarian ex libris art with good reason.

His work represents every aspect of European culture, Hungarian history, mythology and folklore, also good and bad human traits - sometimes in a mocking fashion. He also illustrates significant events of our age in an individual way.

his work shows a completely individualistic style in the area of the small graphic art. His works are greatly regarded by collectors and we admire his art with awe.
In: http://www.ven.hu/about.html

Zobrazit
na stránku
Zobrazeno 1 – 12 z 17 položek
Zobrazeno 1 – 12 z 17 položek