Seznam děl umělce Lebeda Otakar

Narodil se v r. 1877 v Praze. Otec mu velmi brzy zemřel, jeho a dva bratry vychovávala jen matka. Starší bratr Antonín byl také výtvarně nadaný a díky tomu, že pečlivě schovával všechny Otakarovy ranné kresby, jeho korespondenci a údaje o jeho díle, je z čeho čerpat.
V patnácti letech vstoupil na Akademii do krajinářské školy Mařáka. Kromě jiných tam tehdy studovali Kaván, Slavíček.... Oni tři byli považovaní za nejnadanější.
V devatenácti letech namaloval za rok tolik obrazů, že se zdá, že je musel malovat bez přestání ve dne, v noci.
Cestoval snad nejvíc ze všech malířů.
Jednou zažil nepříjemnou příhodu: když šel v noci pěšky z Trhanova do Domažlic - měl namířeno pak vlakem do Mnichova - byl po cestě přepadený dvěma muži. Podařilo mu utéct, schovat se v obilí. Po této zkušenosti se rozhodl koupit revolver.......
Ve Francii, kam odjel v r. 1898, byl velmi šťastný, psal odtud matce, že kdyby mohl, nikdy by odtud neodjel.
Po celý život byl duševně velmi nevyrovnaný. V r. 1899 u něho propukla nervová choroba, dvakrát se kvůli ní léčil, i když léčba pro něho byla velmi nepříjemná. Bál se pobytu v blázinci a chtěl udělat vše pro to, aby se vyléčil.
V dubnu 1901 se na kraji chuchelského lesa střelil dvěma ranami do prsou, zemřel v kapli kostela, kam ho donesli lesní dělníci.
Z pohledu na jeho život a dílo, byla jeho předčasná smrt logickým vyústěním - zvnějšku byl uzavřený, plachý - naproti tomu žil výbušným vnitřním životem, erotický život na pokraji "nenormálnosti", v osmnácti a devatenácti letech maloval mistrovské obrazy........

Jeho poslední práce - obraz "Zabitý bleskem" byl nezdar. Tuto tragedii, kdy blesk zabil na poli mladého člověka, zažil ve skutečnosti a utkvěle na to myslel. Pečlivě si obraz připravoval, je malovaný čistě v ateliéru, se skutečnými živými modely, jeho bratr vše fotografoval (díky tomu jsou celé přípravy k obrazu pečlivě zdokumentované). Nejdůležitější jsou skici k tomuto obrazu.
"Čtyřmetrové plátno definitivní komposice je tragickým nezdařeným rozmachem čtyřiadvatiletého malíře, který poprvé ve svém díle přecenil možnosti svého umění." Téměř tři čtvrtě roku nenamaloval nic jiného.
Jeho poslední věc je drobná studie chuchelské navigace v tajícím sněhu. Rovněž tato studie není dobrá.
Za dva měsíce nato se zastřelil.

K.B. Mádl řekl při posmrtné výstavě: "Uhnul se ze světa, který jej svojí neomaleností rozbolestňoval."
In: http://hanci.blog.cz/0907/otakar-lebeda-valdstejnska-jizdarna

**************
Malíř Otakar Lebeda: nový pohled
SOBOTA, 04 ČERVENEC 2009 09:45 ANDĚLA HOROVÁ
Jméno malíře Otakara Lebedy (1877-1901) není zcela zapomenuto a jeho dílo se velmi často objevovalo již dříve na kurátorských výstavách, které mapovaly počátky české moderny přelomu 19. a 20. století. Současný výstavní projekt je závažný, rozsáhlý a také pečlivě připravený.

Malíř Otakar Lebeda bývá řazen, jak známo, k žákům Mařákovy krajinářské školy vedle Františka Kavána a Antonína Slavíčka, v jeho díle se hledají počátky českého impresionismu a expresionismu. Některé jeho krajiny vystavené v příslušném kontextu jistě tyto souvislosti přiměřeně potvrzují. Slabinou českých dějin umění však stále zůstává deficit tzv. základního výzkumu. To znamená, že syntézy občas předcházejí analýzám a dosud není zevrubně zpracováno dílo mnoha osobností. Otakar Lebeda k nim patří. Či spíše patřil, protože výstava je nepochybně prvním závažným pokusem tento dluh splatit.

Významný je podíl rodiny. Lebedova praneteř, vnučka jeho staršího bratra Antonína (Otakar byl nejmladší ze tří bratrů, synů pražského povozníka, či špeditéra) zpřístupnila pro výstavu rodinný archiv, zejména rozsáhlou korespondenci, jejíž ukázky jsou v přepisu i součástí expozice a obsažného katalogu. Tak byl dán rámec pro výklad osobnosti, která je pro historika umění jistě pěkným oříškem. Možná i proto, že během krátkých 24 let svého života umělec v jakémsi horečném chvatu jezdil po krajinách českých i cizích (místa jeho práce v plenéru výstava pečlivě mapuje) a snažil se je zachytit napřed víceméně staromistrovskou technikou, posléze mařákovským šerosvitem, jasnější paletou a metodou Corotovou či Chittussiho, pak nechal mluvit dramatické tahy štětce a patos barevné skvrny a nakonec se přiklonil k poněkud kontroverzní figurální malbě. Nemohl tedy dozrát, ale sliboval mnoho.

Blíže k realitě díla

Na přelomu 19. a 20. století zazářilo několik významných českých umělců, kteří zemřeli předčasně: například Antonínu Slavíčkovi bylo 40 let (1870-1910), Miloši Jiránkovi 36 let (1875-1911), Jindřichu Pruchovi pouhých 28 let (1886-1914). Svého času si tohoto fenoménu povšimla Alžběta Birnbaumová s Věrou Černou v knize Opuštěná paleta (1942). Předčasné ukončení života je závažným zásahem do lidského díla a historiky často vede spíše k dohadům. Také v interpretaci Lebedovy práce se zůstávalo trochu u dohadů, kam by asi dospěl. Proto jedině souborná monografická výstava může přiblížit věštby realitě.

Například se dost jasně ukazuje, že dva obrazy z Karlových Varů, kam umělec jezdil navštěvovat rodinu svého bratra a které bývají vydávány za doklad ovlivnění francouzským impresionismem (pohledný jinoch Otakar Lebeda byl v Paříži třikrát, rodina ho ekonomicky vydatně podporovala, mimochodem ani jediný dopis v expozici nepostrádá zmínky o výhodném a lahodném stravování, což bývá pro introverty typické!), jsou spíše ohlasem pozdního maroldovského luminismu umocněného asi i karlovarskou mondénou, včetně módní dámské siluety (kterou rodina označuje jako postavu Lebedovy švagrové Emmy, což je rovněž typické). Zato v pečlivém chronologickém sledu krajinomaleb je dosti jasně patrné, že Lebeda pouštěl (impresionistické) světlo do svých vizí velmi neochotně a velmi nerad, ale zato se rozhodně nebránil expresivnímu rozvolňování barevné skvrny, aniž by se vzdal až na výjimky „temného" konceptu. Leckde připomene o 11 let mladšího Pruchu (nechybí ani motiv lomu), někde dokonce Van Gogha (motiv žlutých obilných snopů a siluety černého ptactva na modré obloze), kterého jistě v Paříži viděl, ale také magického Slavíčka v podzimních odstínech a studiích spadaného listí. V jednom dopise zmiňuje dokonce pohlednici s Munchem.

Mezi impresionismem a expresionismem?

I když rodina pochopitelně úzkostlivě tají příčiny Lebedovy sebevraždy (což bývá do jisté míry negativní stránkou spolupráce s rodinami umělců, ale nelze se tomu divit), jeden z posledních obrazů, který umělec začal malovat na podzim roku 1900, Zabitý bleskem, mnohé napovídá: snad existenciálně-profesní ztrátu orientace, i když z uměleckohistorického hlediska je obraz neuvěřitelně zajímavý. Otakar Lebeda si pro práci na něm pořídil fotografickou předlohu (asi jako Alfons Mucha), namaloval několik studií a najednou celou kompozici podivně „expresivně" posunul. Téměř národopisně koncipovaným figurám v prvním plánu obul velké, zhrublé boty, bagančata, zatímco vlevo jaksi bokem umístil téměř zanedbatelnou, byť původně klíčovou ležící figuru - zabitého bleskem a krajina v pozadí už ho nezajímala vůbec. (Nemohu nepřipomenout známou Šaldovu výtku Vilému Mrštíkovi, že pro jemné stylové finesy má příliš velké boty).

Obraz sice nelze podle mého názoru vidět jako náznak cesty k expresionismu, ale expresi obsahuje, i když spíše v rámci expresivního naturalismu. Také je třeba si položit otázku, jak asi mohla česká veřejnost přijmout takovou blasfémii v době, kdy se teprve bude stavět Obecní dům a národopisně zatížená malebná secese bude slavit svá vítězství?

Nelze tedy dost docenit, jakým přínosem jsou souborné výstavy tohoto druhu - jak záslužná je poctivá heuristická práce, umožňující nalézat (a nikoli manipulovat) souvislosti, které mohou přiblížit leckdy paradoxní osudy českých umělců. Například paradox vlivu uměleckého světa Paříže přelomu století ve střetu s Prahou tak o půl století opožděnou. A navíc ten divácký zážitek! Není divu, že mnoho prací z posmrtné výstavy Lebedovy v roce 1901 bylo prodáno do soukromých sbírek. Jejich vyhledávání je další zásluhou mravenčí práce mladičké kurátorky Veroniky Hulíkové. Některé práce jsou zde vystaveny poprvé a navíc nejsou vyloučena mnohá překvapení, pokud se ozve nějaký další majitel Lebedovy krajinky.

Jen nemohu neupozornit na jeden technický zádrhel výstavy. Tma, která pochopitelně chrání zejména papírové exponáty před zkázou, by se jistě dala odstranit nějakým momentním osvětlením, asi jako jste si mohli kdysi v Itálii za jedno cento posvítit na obrazy v temných koutech kostelů. Jen na tu chvíli, abyste něco viděli. A k vidění je ve Valdštejnské jízdárně v Praze opravdu hodně!

Otakar Lebeda (1877-1901). Národní galerie v Praze, Sbírka umění 19. století, Valdštejnská jízdárna. Kurátorka: Veronika Hulíková. Výstava trvá od 26. června 2009 do 24. ledna 2010.

In: http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1014:mali-otakar-lebeda-novy-pohled&catid=97:vytvarne-umni&Itemid=283

************************
Malíř Otakar Lebeda: tragický osud českého Vincenta van Gogha
V tichém lesíku nad pražskou Malou Chuchlí zazněly 12. dubna 1901 dva výstřely z revolveru. Pohledný mladík s jiskrným zrakem se rozhodl, že skoncuje ze životem. Našli ho, když ještě dýchal. Ale život z něj rychle vyprchal. V náprsní kapse se našel průkaz studenta pražské Akademie výtvarných umění. Bylo v něm jméno Otakar Lebeda. Pár týdnů chybělo do jeho čtyřiadvacátých narozenin...
V Lebedovi bychom mohli spatřovat tak trochu českého Vincenta van Gogha. I jemu se osudem stala krajinomalba, do které intenzívně promítal svoji rozpolcenou duši, i on opustil náhle rozdělanou práci; a v obou případech život skončil zbrklým a neuváženým stisknutím spouště.
„Lebeda odešel z dějin českého malířství příkře, nicméně tu zanechal pamětihodnou stopu," zaznamenal historik a životopisec Prokop Toman. Valdštejnská jízdárna v Praze, naplněná až do 24. ledna příštího roku mladíkovými nejvýznamnějšími obrazy, je toho víc než přesvědčivým důkazem. Z každého exponátu tu vyzařuje osobitost zralého talentu.
Imponující výstavu připravila Veronika Hulíková, historička umění z Národní galerie, která se dílem a životem Otakara Lebedy zabývá již mnoho let. O Lebedovi tvrdí: „Víme, jak spáchal sebevraždu, ale nevíme proč. Asi v tom byla utajovaná duševní choroba, únava z mnoha cest po Čechách i Francii, horečná malířská aktivita a možná i neoprávněná kritika jeho posledního obrazu Zabitý bleskem, na kterém mu nesmírně záleželo." ¨
Zdrojem našich poznatků o Lebedově osudu je obsáhlá korespondence. Dvě stě listů a pohlednic, poklad střežený v rodině už více než jedno století. Otakar pravidelně psal domů svojí mamince, poručníkovi Františku Vlkovi, bratru Antonínovi a rodinnému příteli Jindřichu Přibílkovi. Se spolužáky z Mařákovy krajinářské školy na pražské akademii asi v kontaktu nebyl a chybí i jakýkoliv náznak milostné korespondence.
Lebeda pocházel z dobré rodiny. Otec podnikal, měl úspěšné povoznictví, a i když předčasně zemřel, rodina si nežila špatně. S matkou bydlel na Vinohradech v jedné domácnosti kmotříček Vlk. Otakar měl ještě staršího bratra; ten se však odstěhoval z Prahy, takže si jen psali.
Matka, provozující tzv. Kneippovu tržnici, i pan Vlk všestranně podporovali mladíka v jeho výtvarném nadání. Posílali mu peníze, pomáhali s výstavami, opatřovali mu barvy a plátno. Dopisy se hemží údaji, které svědčí, že v rodině měl Ota zázemí, o kterém by se Vincentu van Goghovi mohlo jen zdát.
Nikdo nezpochybňoval ani mladíkův malířský talent. Ostatně v jeho obrazech, což jsou většinou studentské práce, nenajdeme ani stín nějakého váhání či uměleckých rozpaků. Není také náhoda, že se k slavnému a náročnému profesoru Mařákovi na pražskou akademii dostal už jako patnáctiletý.
Proč se však hoch z dobré rodiny, kterému štěstí přálo a čekal ho zasloužený úspěch, odhodlal k tak radikálnímu odchodu ze života? „Opatřit si zbraň bylo snadné," říká Veronika Hulíková. „Otakar se často toulal po místech, která byla nebezpečná. V dopisech různě vyjadřoval svoji úzkost i obavy, aby se mu něco nestalo. A tak to byl pan Vlk, jeho obětavý poručník, který mu opatřil revolver. Netušil, že tak učinil osudnou chybu. Stisknout kohoutek přece bylo tak snadné..."
Nedlouho poté, co Otu pohřbili na Olšanech, sepsal německý spisovatel Hugo Salus povídku Rukavička, jejímž hrdinou byl mladík s iniciálami O. L., jenž se zastřelil z nešťastné lásky. „O Lebedových citových vztazích nevíme vůbec nic," tvrdí Hulíková a dodává: „Existuje pár aktů, prý modelovaných podle jisté Julinky, ale nikdo nic na toto téma nevypátral. Sami příbuzní si zařadili Salusovu povídku do rodinného archívu, ale bratr Oty Antonín k výtisku připsal, že literátova fantazie nemá nic společného s okolnostmi smrti Otakara Lebedy."
O tom, co se stalo 12. dubna 1901 v Malé Chuchli, existují jen mlhavé informace. Lebeda byl introvert, člověk uzavřený do sebe. A občas měl konflikty se svým okolím. Dva roky před smrtí se cosi stalo na Okoři, kde krátce maloval společně se Slavíčkem. Pro mladého Lebedu přišel tehdy četník. Co chtěl a proč ho hledal, není jasné. Otakar však okamžitě zmizel. A prchl hodně daleko, až do Francie. Odtud napsal, že mezi ním a Slavíčkem došlo k nějakému velkém nedorozumění.
Lebeda se moc nesvěřoval. Vše je jen v náznacích. Leccos naznačují i obrazy. Mladík v nich vyjadřuje různou škálu zjitřených citových emocí, přesto v nejlepších malbách převládá klid a harmonie. Jako by v umění hledal ztracený ráj. Hulíková si i povšimla, že v posledních dopisech se dost změnil jeho rukopis, jako by se stal neuspořádaný a chaotický.
Osm měsíců před sebevraždou se v létě 1900 Otakar léčil v lázních v Žichovicích. Stříkali tu na něj vodu a pak měl vždy klid na lůžku. Navštívil ho tu i jeho poručník a paní Lebedové napsal. „Ota vypadá zdravější... Hlava je již lepší, barva těla též zdravější..."
Lebeda se na podzim vrátil k horečnému malování. Maloval sedláka zabitého na poli bleskem. Děj situoval do západních Čech, na Chodsko. Opatřil si dokonce kroje a celou skříň rekvizit, které odstěhoval do Prahy. Existují i fotografie, kdy si v ateliéru nainstaloval modely v pozici, jak měl vypadat budoucí obraz. Od figurálního díla si on - bytostný krajinář - hodně sliboval. Prý mu nápad i provedení jeho přátelé kritizovali. Třímetrový obraz nakonec zůstal nedokončený. Byl impulzem ke stisknutí spouště revolveru?
S životem a zvláštními okolnostmi smrti Otakara Lebedy jsem seznámil pražského psychiatra Jana Cimického. „Vypadá to na hlubokou depresi," řekl mi, když vyslechl podrobnosti. „Buď mohla být vrozená, nebo přišla jako duševní nemoc v době jeho zrání. Když je nerozpoznaná a neléčená, může vést k tragickým koncům. Zejména u malířů, kteří pracují v ateliéru ve velkém osamocení a perou se s vlastní imaginací."
Těsně před smrtí mluvil Lebeda s několika náhodnými svědky. Nic prý nenaznačovalo, že se schyluje k tragédii. Výstřely z revolveru řešily vše s definitivní platností. A tak se dnes můžeme jen dohadovat, jakým přínosem by Otakar Lebeda mohl být pro moderní české výtvarné umění.

PhDr. Peter Kováč
In: http://stavitele-katedral.cz/malir-otakar-lebeda-tragicky-osud-ceskeho-vincenta-van-gogha/