Seznam děl umělce Uprka Joža

25.října 1861 — 12.ledna 1940
Joža Uprka byl jedním z mála malířů a umělců vůbec, kterým se podařilo prosadit se už během svého života.
Jeho tvorba je spjata především s Moravským Slováckem a okolím Hroznové Lhoty, kde kromě studií žil celý svůj život. Velký zlom znamenala jeho cesta do Paříže. Jeho obraz Pouť u svatého Antoníka získal na Salonu pařížském vysoké ocenění (za tentýž obraz dostal později zlatou výroční medaili od České akademie). Uprka se tu také venoval studiu obrazů starých mistrů i nově se objevujících impresionistů. Po návratu do Čech byl pak jedním z prvních autorů, který tento styl v malbě uplatňovali.
Po návratu z Paříže vznikl Uprkův nejznámější a podle kritiků nejlepší obraz Jízda králů.
Na kulturním životě se podílel i aktivně. V Brně založil Klub přátel umění v Brně, byl vůdčí osobností hlavního výtvarného seskupení S.V.U.M. (Sdružení výtvarných umělců moravských) se sídlem v Hodoníně
Ke konci života začal experimentovat i s jinými vývarnými technikami.

odkazy:
Joža Uprka na oficiálních stránkách Hroznové Lhoty
Joža Uprka a jeho grafika v Památníku (Šestka, noviny městské části Praha 6)
Uprkova Jízda králů (Doc. PhDr. Václav Frolec, CSc. a kolektiv o Uprkově nejlepším díle)
Joža Uprka (ve vyhledavači Google.cz)
In: http://www.nekrolog.cz/nekrolog/joza-uprka_1861-1940

******
Joža Uprka, psáno též Jóža Úprka, (26. října 1861 Kněždub – 12. ledna 1940 Hroznová Lhota) byl český malíř a grafik, představitel romantického historismu a secesního dekorativismu. Jeho dílo je významným národopisným dokumentem folklóru jižní Moravy.
Život a tvorba
Pocházel ze selské rodiny z vesnice Kněždub. Byl synem rolníka a malíře samouka Jana Uprky a jeho druhé ženy Evy rozené Machálkové, jeho mladší bratr František se proslavil jako sochař. Do školy chodil ve Strážnici, středoškolské vzdělání získal v Olomouci, nejprve na německém učitelském ústavu a poté na olomouckém Slovanském gymnáziu. Ve studiích pokračoval od roku 1881 na pražské akademii u Františka Čermáka a od roku 1884 na mnichovské akademii. V Mnichově spoluzaložil spolek „Škréta“, jehož dalšími členy byli Alfons Mucha, Antonín Slavíček a Luděk Marold.
Po tříletém pobytu v Mnichově se nejdříve vrátil do Prahy a v roce 1888 přesídlil zpátky do rodného kraje, který ho inspiroval náměty a kde také vznikla stěžejní část jeho díla. Témata čerpal z každodenního života prostého lidu, práce, obyčejů a slavností, zachycoval podobu lidových krojů i krajinu Moravského Slovácka.
Na přelomu let 1892–1893 díky stipendiu navštívil Paříž, kde studoval díla starých mistrů a seznámil se se současným uměleckým děním, zejména s impresionistickým stylem. Jeho obraz „Pouť u svatého Antonínka“ obdržel na pařížském Salonu v roce 1893 ocenění Mention honorable a získal Uprkovi známost v zahraničí.
Jeho patrně nejznámější obraz „Jízda králů“ vznikl v roce 1897 ve dvojím provedení, realistickém a impresionistickém. V témže roce měl Uprka první soubornou výstavu v Topičově saloně v Praze.
Nedaleko rodného Kněždubu, v Hroznové Lhotě, koupil Uprka malý domek jako ateliér. Ten nechal roku 1904 přestavět podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na patrovou vilu s dřevěnými prvky inspirovanými lidovou architekturou. Hostil zde osobnosti ze světa kultury, jako například Aloise a Viléma Mrštíkovy, Hanuše Schwaigra, Zdenku Braunerovou, Herberta Masaryka, Leoše Janáčka či Vítězslava Nováka. Malíře v Hroznové Lhotě navštívil roku 1902 i francouzský sochař Auguste Rodin a malíř Camile Corot.
15. května 1899 se Uprka oženil s lidovou malířkou Anežkou Karlíkovou ze Svatobořic.
Koncem svého impresionistického období (1899–1905) se Uprka věnoval i grafice, hlavně technice leptu. V letech 1922–1937 žil v Klobušicích u Ilavy na Slovensku ve vlastním zámečku s ateliérem a na slovenském venkově hledal novou inspiraci. V roce 1928 zavítal do Dubrovníka, kde studoval kroje i život prostých lidí.
Za svého života se Joža Uprka dočkal několika souborných výstav v Praze, Brně a Hodoníně. Spoluzaložil Klub přátel umění v Brně a patřil k zakladatelům a stal se vůdčí osobností Sdružení výtvarných umělců moravských (S.V.U.M.) se sídlem v Hodoníně. Byl také vedoucí postavou spolku Moravsko-slovenská společnost, později Národopisná Morava. Roku 1925 byl zvolen předsedou Sdružení slovenských umělců v Bratislavě.
Joža Uprka zemřel 12. ledna 1940 v Hroznové Lhotě. Pochován je vedle svého bratra Františka a svého někdejšího žáka Antoše Frolky na tzv. „Slováckém Slavíně“ (hřbitově u místního kostela) v rodném Kněždubu.
In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%BEa_Uprka

********
Slovácko sa nesúdí: Uprka vystihl veselé vesnické slavnosti i těžkou práci na poli
VÝSTAVA
Joža Uprka
Evropan slováckého venkova
Valdštejnská jízdárna, Praha. Do 22. ledna 2012
Autor osmi set obrazů Joža Uprka zpočátku tíhnul k impresionismu, časem ale podle autorů právě probíhající výstavy v Národní galerii jeho "živá skvrna ztvrdla a přestala vytvářet chvějivý atmosférický dojem". Přesto třeba jeho obraz Teplanky na hřbitově z roku 1937 je krásným, symbolicky laděným dílem.
Ve třicátých a čtyřicátých letech se Uprkovy obrazy prodávaly za cenu domu
Pohádce o Jožovi Uprkovi (1861-1960), chudém synkovi ze Slovácka, který ke slávě přišel, začíná právě teď, sto padesát let od malířova narození, druhé dějství.
Výročí totiž ponouklo Národní galerii, aby příležitostně připomínanému, na folkloristu redukovanému malíři připravila velkolepou výstavu a tím ho znovu "vrátila do hry".
Retrospektivu ve Valdštejnské jízdárně doprovází úctyhodná monografie. Spolupracovalo na ní dvanáct kunsthistoriků.
Joža Uprka za svůj život namaloval přibližně osm stovek obrazů a zemřel v požehnaném věku. Bylo mu osmdesát let a jeho dílo bylo uznávané a také vysoko ceněné.
"Ve třicátých a čtyřicátých letech se některé jeho obrazy prodávaly v ceně domu," říká Uprkův znalec a sběratel Petr Vašát, jeden ze zakladatelů Nadace Moravské Slovácko. Právě tato nadace, která spravuje přibližně desetinu Uprkovy umělecké pozůstalosti, nynější výstavu iniciovala.
Bývalému řediteli Národní galerie Milanu Knížákovi, který o výstavě rozhodl, se Uprka dobře hodil do jeho strategie představovat autory z okraje momentálního uměleckého zájmu. Uprkova retrospektiva je pro něj posledním triumfem v Národní galerii. I proto je pochopitelné lehce přehnané nadšení, když Uprku přirovnal k Gauginovi.

Originální kopie
Výstava, členěná nikoli chronologicky, ale podle témat, dohromady s monografií představuje důkladné zhodnocení umělce, který bude pro většinu nemoravských současníků objevem. Analyzuje i jeho slabé práce, aby o to důvěryhodněji vyzněly Uprkovy kvality.
Uprka v závěru života neodolal velké poptávce a často kopíroval své úspěšné motivy. Tím se paradoxně připojil k zástupu vlastních kopistů, kteří rozmělňovali jeho autentické výjevy ze života krojovaných venkovanů.
Malíř nakonec sám podlehl manýře, krojované postavy maloval v ustálených postojích a jeho impresionistický styl se vytratil. "Kdysi tak živá skvrna ztvrdla a přestala vytvářet chvějivý, atmosférický dojem," uvádějí autoři výstavy.
Uprkův úpadek, který však nelze paušalizovat - tři roky před smrtí namaloval například krásné, symbolicky laděné Teplanky na hřbitově -, je ovšem jen jedním z důvodů, proč se po své smrti stal opomíjeným. Uprka odmítl život v centru, což se tehdy zdálo být podmínkou uměleckého úspěchu.
Ačkoli ho stálo velké úsilí, než se coby syn z početné sedlácké rodiny dostal na pražskou akademii - později dokonce studoval na akademii v Mnichově -, životem ve městě opovrhl. Aniž dostudoval, vrátil se na rodné Slovácko a stal se dokumentátorem mizející venkovské krojované kultury.

Zbožnost a práce
Uprka maloval nejen vnější, výšivkami zdobenou realitu. Zručně vystihl také náladu, veselou energii vesnických slavností, zbožnost poutí, únavu prací na poli. "Akademická, resloalistická malba mu k tomu nestačila. Sám si osvojil způsob, který si později při svém pobytu v Paříži jen potvrdil," říká o Uprkově impresionismu kurátorka výstavy Helena Musilová.
Uprka, trvale usazený v podhůří Bílých Karpat, tehdejší pražské výstavy jen na dálku obesílal. Jeho obrazy budily pozornost, ale zpočátku spíš negativní. Plátno Na tarmaku, znázorňující trh s koňmi, Pražany dokonce pobouřilo.
Výjev, na kterém sedláci zkoušejí sílu koně tím, že svými těly obtěžkají tažené sáně, se nelíbil, protože muži v dlouhých kabátech prý vystrkují na diváky svá pozadí. Zájem o moravského malíře vzrostl teprve poté, co v roce 1894 získal cenu na prestižní francouzské přehlídce.

Blíž k Vídni než do Prahy
Uprka odmítl diktát centra nejen tím, že v něm nechtěl žít, ale nepropadl ani nadšenectví pro slovanskou otázku propagovanou například Alfonsem Muchou.
Z Hroznové Lhoty poblíž Uherského Hradiště, kde žil a kam ho přijel navštívit uznávaný francouzský sochař Auguste Rodin, to měl totiž blíž do Vídně než do hlavního města rodící se republiky. Ve Vídni měl také víc přátel a mecenášů. Založení republiky proto příliš nadšeně neprožíval, v jednom dopise si naopak posteskl, že vznikem hranic mezi Moravou a Rakouskem mu vyschl jeden ze zdrojů jeho příjmů.
Pražská výstava je solidně připraveným projektem, objevujícím pozapomenutou osobnost evropské úrovně. Je to zároveň velmi dobrý začátek pro nový uprkovský "kult". Příští rok hodlá Nadace Moravské Slovácko otevřít muzeum věnované Uprkovi. Pro svou expozici získala místo v bývalých jezuitských kolejích na náměstí v Uherském Hradišti.

Autoři: Magdalena Čechlovská
In: http://life.ihned.cz/umeni-a-design/c1-53077910