Umělci

Košík  

Žádná díla

0 Kč Doprava a balné
0 Kč Celkem

K pokladně

Newsletter

Seznam děl umělce Klápště Jaroslav

(7.8.1923-23.9.1999) Studoval u Františka Tichého a Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Malíř představuje podhůří Krkonoš, dokumentuje zánik středověkého jádra severočeského Mostu, na jeho zátiších se objevují předměty každodenní po

(7.8.1923-23.9.1999)
Studoval u Františka Tichého a Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Malíř představuje podhůří Krkonoš, dokumentuje zánik středověkého jádra severočeského Mostu, na jeho zátiších se objevují předměty každodenní potřeby. Soubor kvašů zachycuje momentky z cest po Chorvatsku, Nizozemsku a Francii. Dřevoryty z počátků jeho tvorby s motivy portrétů a kombinací černé a bílé barvy střídá suchá jehla - provedená s jistotou a udivující bravurou.

* * * * *
Zemřel malíř a grafik Jaroslav Klápště
"Má-li se malíř dobrat "svého hlasu", potřebuje asi být odkázán sám na sebe."
JAROSLAV KLÁPŠTĚ
Ve čtvrtek 23. září 1999 překročil malíř a grafik Jaroslav Klápště práh smrti. Tvůrce odešel, ale zůstává a žije monumentální a hluboce lidské malířské a grafické dílo. Zůstávají i vzpomínky na tohoto "opravdového muže cti" nás všech, kteří jsme měli možnost sledovat jeho cestu životem a uměním. I autorovi těchto řádků příznivý osud nabídl možnost sledovat umělce, jehož tvář i obrazy jakoby byly přitesány sekerou. Zároveň tato mezní chvíle může být impulsem k ohlédnutí se za životem a dílem umělce, které se utvářelo a zrálo téměř půl století. Je pevně svázáno s Podkrkonoším, ale svým významem a hloubkou ho překračuje.
Jaroslav Klápště byl typem moderního umělce 20. století, který nikdy nerezignoval na realistický princip tvorby, na zřetelnou vazbu s viděnou skutečností i v době svých začátků, kdy se jak v evropském, tak i v českém prostředí vzedmula módní vlna abstraktního umění. V současném českém výtvarném umění reprezentuje jeden z nejhlubších a nejpravdivějších přístupů k umění v rámci nejstarší generace malířů, která vystoupila na veřejnost začátkem 60. let.
Cesta Jaroslava Klápštěho (narozeného 7. srpna 1923 v Záhoří u Železného Brodu) za svébytným uměleckým výrazem byla zarputilá, usilovná, ale už od svých počátků neomylně směřovaná, vždy silně ovlivňovaná vazbou na místo dětství - krajinu v Podkrkonoší, mající v sobě malebnost i vážnost, různorodou skladebnost i strohou barevnost. Zde jsou ukryty nejhlubší kořeny tvroby a vazby modelující nitro umělce tak, že v určitém okamžiku uměleckého vývoje nachází pevný bod, od kterého se následně odvíjí stálý a nezpochybnitelný vztah ke světu.
Školní léta prožil v malé vesničce Čikvásky u Semil, kde navštěvoval kuriózní jednotřídku a zároveň byl obklopen péčí prarodičů. Toto místo se mu stalo pro celý život středem jeho světa, domovem. V době heydrichiády v r. 1942 J. Klápště maturoval na reálném gymnáziu v Turnově. Pozdějšímu vysokoškolskému studiu však předcházely tříleté válečné nucené práce při opravě tunelů. V této době začal budoucí výtvarník intenzivně kreslit, aby překryl těžkosti z neuvěřitelné dřiny, ale zároveň poprvé zažil očistný pocit osobní svobody. Po válce v r. 1945 byl J. Klápště přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze k profesorům Emilu Fillovi a Františku Tichému. Lidská i umělecká velikost těchto osobností ovlivnila budoucího malíře a grafika na celý život. Byla to zvláště Tichého grafická řemeslná bravura, magická moc kresby vyznačující se čistotou, jednoznačností a dynamikou. Kresba byla zároveň základem a odrazovým můstkem ke grafice, kterou se J. Klápště dostal na samý okraj dokonalosti jak ve výtvarné, tak i obsahové rovině.
Suché jehly J. Klápštěho, které vznikaly od počátku jeho výtvarné činnosti, v určitém smyslu navazují na grafický způsob F. Tichého, ale jdou dále ve své pádnosti, pravdivosti, v neustálém hledání smyslu lidského života a běhu světa. Dominujícím v Klápštěho grafikách byl motiv ženy, který bývá metamorfován do několika podob. Některé postavy žen jakoby dosahují až k vzdáleným břehům mýtu (Nemesis, Minerva, Lorelei), jiné jsou symbolickým obrazem traumat a bolestí dnešní doby (Lady Makbeth, Kocovina, Včelí královna). Nemalá část suchých jehel využívá aktu ženy jako "ukazatele" na nesmyslnost lidského lpění na materiálních věcech a principech (Masopust, Stolečku, prostři se, Loď bláznů). V celé řadě grafických listů můžeme vycítit obavu J. Klápštěho z budoucnosti lidstva jako takového, které ohrožuje bezuzdná chamtivost, pýcha a sobectví (Apokalyptická kobylka, Král bláznů, Kavárna Balbis).
V Klápšťových černobílých "hořkých imaginacích" světa jsou odmítnuty všechny relativizace uměleckých hodnot, ztráty uměleckých kritérií, či "vyhnání člověka ze světa umění". Byl přesvědčen, že pro umění konce 20. století stále ještě platí určitá měřítka, z nichž za nejdůležitější považoval kontinuitu uměleckých generací, bezpečné zvládnutí výtvarného tvarosloví (kresba, technika malby, kompozice), ale hlavně požadavek toho, aby umělcova výpověď o světě a sobě měla i duchovní rozměr.
Grafická část tvorby se metamorfuje v závěru 80. a v průběhu 90. let v další podobu - koláž. S příznačnou plachostí a skromností J. Klápště tyto artefakty vystavoval na veřejnosti až v posledních několika letech (Melancholie, Nepokoj v hlavě, Triptych).
Mnohavrstevná malířská tvorba J. Klápštěho je vyzrálá a dnes už "klasická". Malíř vysoce ctil přínos osobností typu Paula Cézanna, Pabla Picassa a Marca Chagalla pro vývoj moderního umění 20. století. Přirozeně nekopíroval a bezhlavě nepřejímal jejich výtvarné prostředky, ale spíše obecně navazoval na jejich nové chápání světa a umění.
Od počátku své malířské činnosti se J. Klápště věnoval malbě krajiny, která jednak souzněla s jeho celoživotním spojením s přírodou na samotě v Čikváskách, ale zároveň umožnila malíři využít novátorské výtvarné postupy, neboť krajina zůstává ušetřena "ideologických výkladů" hlavně v dobách předrevolučních.
Na dlouhou dobu určující se stal pro J. Klápštěho rok 1975, kdy ho "dobrý osud" přivedl do severočeského města Mostu, který společně s člověkem se propadl do nebytí, neboť těžba uhlí zahájila neodvolatelně své monstrózní tažení. Přímo v plenéru, jakoby v horečnaté agónii malíř zachycoval přechod kdysi živého města v trosky, ruiny a sutiny. Obrazový svět nekonečné řady olejů je vybudován na "bolestných" vztazích fragmentů mizejících domů, městských zákoutí a hospod. Útržky nápisů, houpající se okenice, vylomené dveře navozují ve spojení se sytými barvami pocit chaosu a plížící se nicoty.
Tematika zátiší umožnila J. Klápštěmu uplatnit svou vizi řádu a zákonitostí ovládající plochu obrazu. Zde se nezapře kubistické poučení, obyčejné věci "bytující" s malířem v jeho roubené chalupě - sklenice a hrnky, strará kamna, židle, odhozené rukavice a kabáty, vyzařují tvrdost, odolnost, nesmlouvavost a umíněnost jejich uživatele, ale i pokoru umělce před během času. Hra světel a stínů je nahrazena až brutální plasticitou prostoru dovolávající se příkladu Cézannova.
Osudová událost na turnovském nádraží roku 1988 jakoby na čas uvrhla J. Klápštěho do úvah o nesmyslnosti dnešního světa, v němž převažuje spěch, stres a chaos. Postupem doby však došlo k překonání tohoto tíživého stavu a obrazy, které po tomto "zmrtvýchvstání" následovaly, jsou již prohřáty moudrostí, svěžejší barevností, ale zároveň až ironickým pohrdáním vším, co má jen materiální a konzumní povahu. K těmto obrazům patří Semilské náměstí a Pád Ikarův.
Umělecká tvorba Jaroslava Klápštěho kulminující v závěru jeho života obsahuje již trvalé hodnoty, které respektují řád věcí, řád života kolem nás, ale hlavně vědomí toho, že jeho individualita je součástí řádu vyššího, jehož odleskem je střídání ročních dob - jara s létem, podzimu se zimou, jak byly s hlubokým porozuměním vnímány přes okna roubené chalupy očima i nitrem malíře v zapomenutém koutu v Podkrkonoší.
BOHUMIL SKALICKÝ
In: http://www.sn.mikroservis.cz/1999/s41099.html

Více

Produktů na stránce

Produktů na stránce