Umělci

Košík  

Žádná díla

0 Kč Doprava a balné
0 Kč Celkem

K pokladně

Newsletter

Seznam děl umělce Švabinský Max

(*17.9.1873 - †10.2.1962) - český malíř a grafik Maxe Švabinského v malbě výrazně ovlivnil především Maxmilián Pirner, u kterého studoval na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1891-98. Už od roku 1891 byl Švabinský členem Spolku výtvarných uměl

(*17.9.1873 - †10.2.1962) - český malíř a grafik
Maxe Švabinského v malbě výrazně ovlivnil především Maxmilián Pirner, u kterého studoval na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1891-98. Už od roku 1891 byl Švabinský členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1898-99 pobýval v Paříži a roku 1901 obdržel první cenu České akademie věd a umění a byl přijat za jejího dopisujícího člena. Roku 1904 získal zlatou medaili na světové výstavě v St. Louis. Na pražské akademii založil po svém jmenování profesorem v roce 1910 grafickou speciálku, kterou vedl do roku 1927. Roku 1918 byl jedním ze zakládajících členů Sdružení českých umělců grafiků (SČUG) Hollar, brzy po 2. světové válce byl jmenován národním umělcem.
Švabinského tvorba vycházela z akademického historismu 19. století a novoromantismu - tak se uvedl ve svých prvních veřejných pracích, vyhotovených ještě za studia - v Zemské bance (Svatý Václav žehná práci a Práce, zřídlo blahobytu, 1896). Také triptych Víno-Žena-Zpěv ovlivnil novoromantismus, ale i v této malbě lze rozeznat určité secesní prvky. Secesní symbolismus však Švabinského ovlivnil pouze načas a jen v některých dílech, jako ve Splynutí duší (1896), připomínajícím poněkud tvorbu Danta Gabriela Rossettiho, v Kulatém portrétu (1897), a především v Chudém kraji (1900) a kresbě Paradisea Apóda (1901). Velká rodinná podobizna (1905) je výrazně realistické dílo, v kterém silně vystupuje charakterizační kresba a ukazuje tak, kde byl nejvlastnější Švabinského umělecký projev. Jeho pozdější olejomalby, například Žně (1927), znamenaly krok zpět k akademickému způsobu malby.
Švabinský vynikl a byl oslavován především jako neobyčejně zručný kreslíř a grafik, v grafice měl také zakladatelský význam pro moderní českou tvorbu (dřevoryty Rajská sonáta, 1917-20, Básník a múza, 1932; litografické ilustrace k Hugově Satyru). Věnoval se rovněž portrétu (Vrchlický, 1896; Aleš, 1908; Mánes, 1917; T. G. Masaryk) a grafice řady poštovních známek a bankovek. Byl tvůrcem návrhů barevných oken do katedrály sv. Víta (Seslání Ducha svatého v kapli sv. Ludmily a Poslední soud v okně jižní lodi, 1937-39).
In: KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

* * * * *
Švabinský Max, malíř český (*1873 v Kroměříži), studoval na reálce v rodišti, potom vstoupil na pražskou akademii do školy prof. Pirnera, absolvovav ji odešel na rok do Paříže, aniž však vstoupil do školy k nějakému mistru. Pak cestoval po Německu, Hollandsku, Belgii a Francii, načež zůstal v Praze, kde r. 1896 provedl dva nástěnné obrazy v předsíni za hlavním vchodem do Zemské banky. Již v těchto malbách [Švabinský] ukázal se jako malíř veskrze moderní, ba jeho díla vyzařovala již tehda vlastní jemu sloh, to jest ráz kresby i barvy tak příznačný, že nebylo pochybnosti o sile tohoto uměleckého zjevu. [Švabinský] je silný umělec, a právě že vystupuje tak prostě, že jeho díla jsou tak mírná, tak jemně zladěná, působí mocným dojmem dokonalosti a jistoty. Výše zmíněné allegorie v Zemské bance, Sv. Václav žehnající českému lidu a Blahobyt a práce, ve své brillantní kresbě a v jásavé barvitosti dokazovaly, že [Švabinský] je vlastně hotovým umělcem. Každým rokem představoval se obecenstvu s četnými novými ukázkami svého vždy svěžího a vždy z nových pramenů čerpajícího umění. Na výstavách v Rudolfíně r. 1897 a násl., na výstavách Manesa vystupoval s olej. obrazy a s kresbami, jejichž půvab okouzloval. [Švabinský] kresli perem a tuší podobiznu, krajinu, nápad a vodovými barvami pokládá kresbu zdánlivě tak virtuosně, ve skutečnosti však tak prostě a lehce, že účinek naplňuje obdivem. [Švabinský] provedl takovým způsobem podobizny v životní velikosti, a také dvě díla v moderní galerii král. Českého Kamelie a Rajky jsou takovými kolorovanými kresbami, při tom však mistrovskými díly moderního kolorismu. Jeho prosté podobizny perem kreslené (Dr. Fr. L. Rieger, Vrchlický, Smetana, Podobizna mé matky, cís. rada Vilím a j. v.), jeho na kámen kreslené hlavy (Neruda, Čech, Zeyer) jsou neméně vynikající díla zvláštního druhu co do techniky i do stupně oduševnění těchto hlav, jako jeho veliké rondo (v kruhu provedená kresba štětcem) U stavu, kde na zelenavé ploše černavou barvou v životní velikosti vykreslil dívku nad tkalcovským stavem nachýlenou. [Švabinský] však stejně ovládá malbu olej. barvami a jeho podobizny dívek. jeho komposice (V chudém kraji) a jeho drobnější náčrty jsou neméně cenná, v delikatním zbarvení a vždy mistrné kresbě pozoruhodná díla. Četné podobizny jeho pérem kreslené byly reprodukovány a nejznámější publikací jeho kresby je splynutí duší (skupina mladého muže a dívky, jeho hlavu objímající). [Švabinský] též komponoval pro Gerlachovo dílo Embleme und Allegorien několik námětů. Mezi svými vrstevníky [Švabinský] zaujímá zvláštní místo a předčí nad ně jak svým nadáním tak noblessou, s jakou nazírá na viditelný svět. Jeho technika pak v každém směru jest oslňující, a tak [Švabinský] náleží k nejnadějnějším malířům českým na počátku XX. stoj. F. H-s. (In: Ottův slovník naučný)

* * * * *
Pohybové postižení Maxe Švabinského: esenciální tremor
Prof. MUDr. Evžen Růžička DrSc.
Max Švabinský (1873-1962), jeden z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců dvacátého století, trpěl pohybovým postižením, třesem rukou, který zejména v posledních letech života poznamenal jeho písmo - názorným příkladem jsou podpisy na známých Švabinského grafických listech, které dodnes zdobí mnohé veřejné prostory i stěny domácností. Nabízí se otázka, co bylo příčinou tohoto pohybového postižení a do jaké míry jím byla ovlivněna vlastní tvorba, když umělcovo bohaté dílo svědčí o dlouhém a plodném životu, vyplněném nepřetržitou tvůrčí prací až do posledních dnů. Odpověď lze hledat v řadě písemných dokumentů, v několika filmových snímcích a ve vzpomínkách současníků.
Památník národního písemnictví v Praze uchovává bohatou korespondenci, již Švabinský vedl s přáteli a známými (ponejvíce dopisnice a korespondenční lístky s pozdravy, blahopřáními a kondolencemi), a dále několik delších oficiálních dopisů nebo rukopisných konceptů většinou se týkajících výstav či nákupů Mistrových prací. Jen v jednom případě však nacházíme zmínku o vlastním pohybovém postižení. V dopise datovaném 26. 2. 1951 Švabinský sděluje neznámému adresátovi (obr. 1):

Drahý pane doktore,
Děkuji Vám za Váš laskavý dopis. Co se týče mého třesu myslím, že to horší není, někdy je to horší, někdy zase lepší. Vymyslil jsem si můj nový způsob psaní, jak vidíte, nespojuji písmenka, nýbrž je kreslím tenkým pérem, dávaje velký pozor, aby dojem byl úhledný, tedy jakýsi švindl, dělající dojem jakéhosi staromódního rukopisu, ale který není pravdivý a je vlastně více kreslen než psán. ...

Při chronologickém sledování rukopisu a umělcova podpisu je patrné, že změna písma se objevila již podstatně dříve (obr. 2). Rané práce a dopisy z přelomu století jsou podepsány rozmáchlou, elegantně krouženou parafou, která se později mění na usedlejší, stále však hladký a plynulý podpis, takové je i vlastní písmo. Ve třicátých letech, tedy po Švabinského padesátce, se písmo a podpis zřetelně mění. Objevuje se zaúhlení čar, hladké spojování písmen je narušeno. Po r. 1950 je písmo již podstatně změněno, jednotlivé litery jsou odděleny, čáry jsou nerovné a přerušované. Poslední Švabinského dopis z r. 1962 je napsán strojem, vlastnoruční podpis je rozechvělý téměř do nečitelnosti.
Vývoj grafických technik a kresby Švabinského může být dalším nepřímým dokladem o pohybovém postižení. Zde se omezíme na konstatování, že podle soupisu grafického díla Švabinský např. v roce 1929 vytvořil sedm prací suchou jehlou, jednu mědirytinu a osm litografií, v roce 1943 již jen čtyři litografie perem a ostatní křídou, od roku 1944 jsou již zaznamenány výhradně litografie křídou.
Neocenitelným zdrojem informace jsou dobové filmové snímky. V protektorátním filmovém týdeníku je Max Švabinský zachycen při zahájení výstavy v Mánesu, kde hovoří o svém návrhu oken pro Svatovítský chrám. Je zřetelně patrný statický třes rukou držících papír, z nějž předčítá mírně se chvějícím hlasem. V dokumentu režiséra Františka Lukáše z padesátých let kreslí Mistr na litografický kámen v altánku zahrady na Chodově. Křída v kovovém držátku se zřetelně chvěje, ale jakmile se dotkne kamene, ruka se přestane třást. Ve filmovém týdeníku z r. 1958, který byl věnován jeho 85. narozeninám, je Max Švabinský zachycen při práci v ateliéru. Vidíme detail ruky s tužkou, která rytmicky kmitá, po přiložení na papír se však třes zmírňuje a kreslené čáry přesně doplňují kresbu motýla. Další záběr zaznamenává oficiální přijetí u prezidenta Novotného. Švabinského postava je jen mírně nachýlená, chůze je poněkud stařecky opatrná, ale pohyby nezpomalené.
Podle svědectví jeho blízkých si Švabinský nikdy nestěžoval, že by jej třes nějak trápil, omezoval při práci nebo při běžných činnostech. V pamětech Zuzany Švabinské lze přitom najít zmínky, podle kterých bylo chvění ruky dobře patrno již v roce 1942, při večerním posezení se sklenkou vína: „...Sedíme dál a mlčky popíjíme, pozoruji jeho mírně se chvějící pravou ruku.“ A v další vzpomínce ze stejného období: „Stalo se jednou při těchto chvílích, že Maxova sklenička zůstala najednou prázdná a on si dolil sám: jeho chvějící se ruka ovšem neodměřila včas a tekutina dosahovala k samému okraji sklenky. Napomínám ho, že nepočkal na mě. ,Jen se neboj, však já se napiju, jako ten Alšův chlapec ze studánky - však víš?“...“
Diagnóza: esenciální tremor
Zopakujme si, jaké charakteristiky postižení Maxe Švabinského jsme na základě výše uvedených informací zjistili. Postižení vzniklo a jen velmi pomalu se zhoršovalo ve třech posledních desetiletích umělcova života. Hlavním jeho příznakem byl třes postihující pravou ruku a zřejmě i další části těla (levou ruku, hlavu, hlasivky). Třes porušil písmo, zřejmě poněkud méně omezil schopnost kreslit a objevoval se i v jiných polohách a při jiných činnostech než při psaní a kreslení. Přitom nebyly nijak podstatně porušeny další pohybové funkce, a přes své postižení si Max Švabinský zachoval duševní svěžest a tvůrčí zápal až do posledních dnů života.
Uvedené příznaky jsou velmi typické pro esenciální tremor, nazývaný také benigní familiární tremor či Minorova nemoc. Toto onemocnění je nejčastější příčinou chorobného třesu a postihuje nejméně 1 % obyvatelstva (podle některých prací až 20 % ve věkové skupině nad 65 let). Může se vyskytnout i sporadicky, ale ve většině případů jde o geneticky vázané onemocnění s rodinným výskytem a autozomálně dominantní dědičností.
Mimo pomalu se zhoršujícího třesu rukou, jenž se objevuje ve statické poloze a při pohybu, bývá častý i třes hlavy nebo hlasu. V některých případech je třes natolik závažný, že překáží při běžných činnostech, ruší při jídle, pití, psaní atd. Příznaky esenciálního tremoru se obvykle projevují ve středním nebo vyšším věku, kdy se tento tzv. stařecký třes někdy nesprávně považuje za normální průvodní jev stárnutí. Esenciální tremor ale může propuknout i dříve, mnohdy již v mládí. Bývá tomu tak zejména v případech rodinného výskytu onemocnění. V rodině Švabinského o dalších případech třesu nevíme. Neměl sourozence a sám byl bezdětný, dceru adoptoval. Jeho matka se podle vzpomínek dožila vysokého věku bez třesu, ale o otci nelze nic zjistit - opustil matku před narozením dítěte. Velmi zajímavé je, že onemocnění esenciálním tremorem se obvykle spojuje s dlouhověkostí a se zachovanou tělesnou i duševní svěžestí. V případě Maxe Švabinského se zdá, že tyto rysy se projevily v plné míře.
Léčba esenciálního tremoru není snadná a není vždy úspěšná. Třes sice ve většině případů charakteristicky ustupuje po alkoholu, tohoto efektu však nelze dobře využít pro pravidelnou dlouhodobou léčbu. Nezdá se, že by Švabinského pravidelná večerní sklenka červeného vína měla za cíl zmírnění třesu a tím usnadnění práce. Podle svědectví současníků Švabinský večer nepracoval, nejvýše náměty promýšlel a načrtával tužkou (Z. Švabinská, osobní sdělení). Přes den pak při práci víno nikdy nepil. Zbývá otázka, jak umělec s takto postiženým rukopisem mohl až do konce života být schopen kreslit a tvořit dokonalá díla - například známé cykly motýlů a květin či podobizny význačných osobností. Lze předpokládat, že třes více postihuje automatické písmo než kresbu, kde je ruka vedena pomaleji a kontrolována vůlí. To, že Švabinský ve druhé polovině života změnil používané techniky a v posledním dvacetiletí života kreslil ponejvíce křídou, mu zřejmě dovolovalo lépe skrýt drobné nepřesnosti či záchvěvy ruky, které by rušily práci s perem či rydlem. („Kresba však dál zůstává chvějivá, jakoby nadechnutá, pro litografii vhodná.“) Roli tu mohl hrát i šikmý sklon kamene upevněného v litografickém stojanu, díky němuž se třes nemusel projevit v té míře jako při psaní a podepisování na vodorovně položený papír. Mistrovství uměleckého podání je ovšem i v tom, že rozechvělý ráz čar se tu často zdá být záměrným prostředkem kresby.
Zvláště na pozdních Švabinského pracích nápadně vystupuje charakteristická signatura, jejíž litery jsou oddělené a jsou psány zřetelně rozechvělou čarou. Pozoruhodným náhodným nálezem v některých sbírkách jsou proto grafické listy z druhé poloviny 50. a začátku 60. let, jež jsou kupodivu signovány hladkým podpisem, připomínajícím signatury děl o dvacet či třicet let starších. Prozaické vysvětlení přinášejí vzpomínky Z. Švabinské: „V roce 1961 potkala Maxe smutná věc. Jeho dlouholetý tiskař Oldřich Eiselt, kterého považoval za slušného člověka, byl obviněn z podvodu: tiskl jeho grafické listy ve větším množství, než byl stanovený počet, a nechal je falešně podepisovat. To prováděl jakýsi pan Doležal...“ Ojedinělou po-dezřelou signaturu, která hladkostí písma neodpovídá Švabinského podpisu z odpovídajícího období, se podařilo zachytit i v Grafické sbírce Národní galerie v Praze (obr. 3). Projevy postižení třesem tak zde mohou paradoxně posloužit ověření pravosti umělcova díla.

Závěrem
Z písemných, grafických a filmových dokladů a ze vzpomínek současníků lze vyvodit, že Max Švabinský trpěl chorobným třesem, esenciálním tremorem, který podstatně změnil jeho rukopis a zřejmě ovlivnil i jeho uměleckou tvorbu. Navzdory častému výskytu esenciálního tremoru bylo kupodivu popsáno jen málo případů postižení výtvarných umělců. Podobným třesem snad trpěl francouzský malíř Nicolas Poussin (1594-1665) a norský sochař Magnus Berg (1666-1739). Max Švabinský se připojuje do jejich řady s tím, že v jeho případě se plně projevily i průvodní znaky esenciálního tremoru - dlouhověkost a do pozdního věku zachovaná duševní svěžest spojená s bohatou tvůrčí aktivitou.

Centrum extrapyramidových onemocnění, Neurologická klinika 1.LF UK a VFN, Praha
Poděkování
Děkuji prof. Karlu Urbánkovi za iniciaci této práce, paní Zuzaně Švabinské a její rodině za neocenitelné osobní informace, Památníku národního písemnictví, Národní galerii v Praze a archivu Krátkého filmu za umožnění studia korespondence, grafiky a filmových záznamů Maxe Švabinského, pánům Oldřichu Kulhánkovi, Jiřímu Winterovi, Josefu Kaušitzovi a Jiřímu Klempířovi za cenné odborné rady.

Literatura
Jana Orlíková a kol.: Max Švabinský. Ráj a mýtus. Gallery, Praha 2001
Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská: Max Švabinský. Grafické dílo - soupis. Národní galerie, Praha 1976
Zuzana Švabinská: Světla paměti. Academia, Praha 2003 In: http://www.sanquis.cz/clanek.php?id_clanek=514

Fotografie

Foto 2 Max ŠvabinskýFoto 3 Max ŠvabinskýFoto 4 Max Švabinský



Signatury



Signatura 1 Max Švabinský
Více

Produktů na stránce

Produktů na stránce